Divadlo Na zábradlí
Masopust - DENÍK ZLODĚJE

Masopust - DENÍK ZLODĚJE Genet - Bridel - König - Dohnal

PREMIÉRA
12. května 2017

DÉLKA PŘEDSTAVENÍ
80 minut bez přestávky

honba za nemožnou Nicotou

Mysteriózní opera na texty Jeana Geneta a Bedřicha Bridela pro jednoho činoherce - zpěváka (Miloslav König) s hudbou Martina Dohnala v režii Jana Nebeského.

Obsazení

Inscenační tým

  • Výchozí idea: Tereza Marečková
  • Scénář: Miloslav König
  • Živá i nahraná hudba: Martin Dohnal
  • Kostýmy a rekvizity: Petra Vlachynská
  • Scénografie a režie: Jan Nebeský

Reprízy


Jean Genet se kočkuje s Bedřichem Bridelem, současná imaginace z okraje společnosti s imaginací barokní. Zvláštní a odvážné propojení deníků „prokletého“ dramatika, spisovatele a recidivisty Jeana Geneta, v nichž popisuje svou jedinečně sebedestruktivní filozofii zločinu a krásy, s významnou českou básnickou skladbou z doby baroka autora Bedřich Bridela Co Bůh? Člověk?, nabízí provokující směs a nečekané vazby. Narcistní a bezohledně infantilní deník plný rozkoše, strachu a vzdoru proti jakékoli autoritě, se překvapivě ladně vine k prudkému a horkokrevnému vyznání a zanícení Bridela, který leží u nohou svého Boha, jako Genet leží pod nohami toho kterého milence. V obou textech kypí příbuzná touha a volání, podobná horečka těla, které chce patřit. Splynout. Nalézt Ráj. Extrémní pnutí mezi tělem a duší, jejich svár v baroku mnohokrát popsaný, se naplňuje v činech a vztazích, žitých Genetem. Prožívání vlastní nízkosti, jako vědomě přijaté pozice, se přibližuje sladkému ponížení Bridela, který rýmuje jako děcko, v pravidelném rytmu a bez okras. „Já nad slámu, květ, seno,/ jako pléva jsem laciný,/ i nad žabí plemeno,/ špatnější, i nad luštiny;/ já pravdy stín zatmělý,/ nejsem něco, než nijakost,/ já jsem šat, střep zetlelý,/ mrcha, mrva, kůže a kost.“  Barokní zpěv střídají důvěrná, leč věcná sdělení prostituta a zloděje. 

Naším dlouhodobým zaměřením jsou náročné a mnohdy básnické texty, jejichž sdělení leží ve slově. To se zdá být v dnešní kultuře hromadně se opírající o „obrázky“ a primitivní vizuální vazby jako oblast, které hrozí zakrnění. Nemáme už se slovy trpělivost. Slova v dnešní kultuře pociťujeme jako nebezpečná nebo nedůvěryhodná: a to proto, že je třeba za ně ručit, jsou zavazující, prozrazují nás a obnažují, přivádějí nezformulované zmatky do vědomí. Považujeme za důležité dál dávat a vytvářet prostor slovům, navazujeme na naši „dramaturgickou archeologii“, která se neprojevuje pouze hledáním dramatických textů zapadlých v čase, ale i spouštěním se do jeskyní významů. Zkoumáme, zda může řeč a komunikace obecně najít novou věrohodnost.