Pantomima

Repertoár divadla sestával až do roku 1962 výhradně z autorských inscenací Jiřího Suchého, Miloše Macourka či Ivana Vyskočila. Vedle činoherního souboru však v březnu 1959 vznikl pantomimický soubor Ladislava Fialky. Zanedlouho se Fialka se svou pantomimickou skupinou stal fenoménem známým a oblíbeným doma i v zahraničí. Již v roce 1960 vyjela pantomima na první zahraniční zájezd do NDR. V následujících letech pak hostovala v zahraničí pravidelně, každý rok v průměru v pěti zemích po celém světě. „Pantomima Na zábradlí“ se představila na Kubě, v SSSR, Severní i Jižní Americe, Africe a jižní Asii. V roce 1969 se navíc divadlu podařilo zorganizovat prestižní Mezinárodní festival pantomimy, jehož se zúčastnili přední světoví mimové – Marcel Marceau, Dimitri z Ascony nebo Pierre Byland. Pantomima byla nedílnou součástí divadla až do 90. let – po smrti zakladatele Fialky v roce 1991 nicméně práce souboru stagnovala až do definitivního zániku v roce 1994.

Od Grossmana k Léblovi a ještě dál

Když se po názorových neshodách nejdříve Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem a později i Ivan Vyskočil rozhodli z divadla odejít, nastoupil na pozici uměleckého šéfa v roce 1962 režisér Jan Grossman. Pod Grossmanovým vedením začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla, na jejíž tvorbě se podíleli například výtvarník Libor Fára či hudební skladatel Zdeněk Šikola, ale i tehdy víceméně neznámí divadelní nadšenci. Jedním z nich byl i jevištní technik a později dramaturg a dramatik Václav Havel, jehož budoucí první manželka Olga Šplíchalová zde navíc pracovala jako uvaděčka. V tomto období se na Zábradlí dočkaly premiér Havlovy hry jako Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) či Ztížená možnost soustředění (1968). Vedle nich však své místo na repertoáru divadla obsadili světoví klasici absurdního dramatu – v Grossmanově režii zde byly uvedeny inscenace Jarryho Krále Ubu (1964), Ionescovy Plešaté zpěvačky (1963) či Lekce (1963) nebo Beckettova Čekání na Godota (1965). Divadlu se začalo dostávat značného uznání doma i v zahraničí: obrovské zahraniční úspěchy sbíral například právě Král Ubu s Janem Libíčkem v titulní roli. Zábradlí vynikalo mezi ostatními divadly svou intimní atmosférou a silnou potřebou sdělovat a sdílet s diváky společné téma. Byla to nová generační scéna, jedna z těch, které posléze iniciovaly a určily podobu hnutí tzv. divadel malých forem.

V roce 1968 byli Grossman s Havlem nuceni vlivem vnitřní krize v souboru i politických důvodů z divadla odejít. Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval ředitel Vodička k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově. Podobu repertoáru v době normalizace tak utvářely osobnosti jako Juraj Herz, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Kačer, Ivan Rajmont nebo Evald Schorm, jemuž se v letech 1976 až 1987 podařilo například inscenacemi Hamleta, Macbetha či Bratrů Karamazových vytvořit další významnou éru Divadla Na zábradlí. Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností a v roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který následně na Zábradlí uvedl své režie Molièrova Dona Juana či Havlových her Largo desolato a Pokoušení a v roce 1991 zároveň vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. V téže době došlo ke konfliktů vedení divadla a některých herců – část hereckého souboru v čele s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem pak odešla a založila vlastní divadlo s příznačným názvem Bez zábradlí…

Po náhlé smrti Jana Grossmana v roce 1993 zvítězila ve výběrovém řízení na ředitele Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová, která společně s režisérem Petrem Léblem vytvořila ikonickou éru divadla, jež skončila Léblovou tragickou smrtí v roce 1999. Za doby jeho uměleckého vedení získalo divadlo několik Cen Alfréda Radoka a v letech 1994 a 1997 bylo vyhlášeno Divadlem roku. Do české divadelní historie se nesmazatelně vryly například Léblovy režie Čechovových her Ivanov, Racek a Strýček Váňa nebo Gogolova Revizora, svérázná adaptace Stroupežnického Našich furiantů, Örkényho Kočičí hra a v neposlední řadě muzikál Cabaret.

Léblovo úmrtí poznamenalo nejen životy jeho kolegů a přátel, ale také umělecké směřování divadla. Umělecké vedení bylo během prvního desetiletí nového milénia značně proměnlivé a ke klíčovým osobnostem divadla patřili vedle herce Jiřího Ornesta či dramaturgyně Ivany Slámové režiséři jako Jan Antonín Pitínský, Jiří Pokorný, Juraj Nvota či Jan Nebeský. Nová, dramaturgicky jednotná etapa Divadla Na zábradlí započala znovu až v roce 2013, a to s příchodem vedení, které na Zábradlí působí dodnes…