Josef Mlejnek (Divadelní noviny)
V Divadle Na zábradlí uvedli premiéru hry Miroslava Bambuška Česká válka. Její prezentace chce být uměleckým příspěvkem k dosud stále neuzavřenému vyrovnání se s komunistickou minulostí naší země. Jde v ní o pojmenování fenoménu třetího odboje v období zhruba prvních pěti let vlády komunistů v Československu, kdy se alespoň někteří jednotlivci dokázali stále krutějšímu režimu postavit se zbraní v ruce. Přední pražská scéna jako by po někdejších tučných letech hledala v poslední době svoji nejvlastnější stopu. V případě České války vsadila na žánr, jenž se v jejích zdech v této podobě doposud neobjevil a jemuž by podobně jako dosavadním Bambuškovým scénickým projektům podobného charakteru měl lépe svědčit plenér nebo hala bývalé továrny. I z tohoto důvodu byla premiéra očekávána spíše s obavami. Režiséru Davidu Czesanymu se ale nakonec podařilo vše poskládat tak, že z toho, co se odehrává na scéně, tísnivý dojem přehuštěnosti a nepřehlednosti nemáme.
Autor částečně vychází z rodinné genealogie českého podnikatele a odbojáře Josefa Hořejšího, ale děj hry i její postavy jsou „slity“ z několika emblematických příběhů, ať už jde o epopej bratří Mašínů, kteří se probili se zbraní v ruce na Západ, o „případ Babice“ nebo o aktivity méně známé odbojové skupiny Mapaž 5 z Bambuškova rodného Lounska. Josefu Hořejšímu se podařilo utéci za hranice, po svém tajném návratu s touto skupinou spolupracoval při organizování odbojových akcí. Po monstrprocesu s více než dvacetičlennou skupinou byl v říjnu roku 1949 spolu se třemi dalšími odsouzen k smrti a počátkem roku 1950 popraven.
Někdo může namítnout, že uvedení podobné hry není v dnešní době nijak záslužné, neboť o bratřích Mašínech vycházejí koneckonců knihy a o samotném tématu třetího odboje se (přece) vedou ve veřejnoprávních médiích diskuse. To je pravda, ale v historickém vědomí i obecném povědomí u nás existují vážné mezery, které se postupem času rozšiřují. Ještě horší než zapomínání či úplné zapomnění je falešný obraz o důležitých, ne-li klíčových událostech nejnovějších dějin, který se vytvářel a udržoval po více než půlstoletí. V posledních dvaceti letech se sice věci zásadně změnily a zčásti i pohnuly k lepšímu, ale právě ono obecné povědomí je stále syceno stereotypy vytvářenými dávno před sametovou revolucí. A je ještě něco horšího než zapomínání a spokojování se s opakováním klišé vtloukaných lidem do hlav minulým režimem: lhostejnost, která jedno s druhým provází a vlastně završuje. A nejde o úplně nevinnou věc ryze teoretické povahy. Podobná lhostejnost nalézá své vnější vyjádření v různých příznačných skutečnostech, které se jednoduše nedají „okecat“. Kolik obětí zločinného režimu se po roce 1989 přes všechna ujišťování dočkalo alespoň částečného zadostiučinění (v jednom místě na tuto skutečnost výslovně naráží i Česká válka)? A z nedávné doby stačí připomenout nedůstojné tahanice nejen kolem vzniku, statutární náplně, ale i samotného názvu Ústavu pro studium totalitních režimů.
Miroslav Bambušek nemá v úmyslu dělat ze svých postav plakátové hrdiny, je mu protivný přílišný pathos i oficióznost. Chce vzdát hold těm, kdo bojovali za základní hodnoty, jeho hra je má přivolat, aby nám položili jednoduchou otázku: Co uděláš ty, abys uchránil práh svého domu, když na to přijde? Jde o specifický divadelní žánr, který má svá úskalí, limity i slabiny. Je potom důležité, vyvažuje-li „plakátové“ krácení perspektivy u postav i scén dostatečná expresivita a plastičnost, neztrácejí-li jednotlivé figury primární věrohodnost. Burcující, apelativní obrazy, které mají otřást naší lhostejností nebo nás zbavit zkreslených představ, může oslabovat přílišná názornost, a velké dějiny nemusejí s těmi malými vždy prolnout organicky. Bambuškovy obrazy se přiznávají ke svému hlavnímu poslání a skutečně se někdy pohybují na hraně didaktičnosti (ne-li za ní). Ale jejich evokativní síla je nepřehlédnutelná. Co vyvolávají u bezprostředních pamětníků padesátých let, mohu posoudit, mám-li být osobní, zčásti i já sám. Z raného dětství si pamatuji pokoření selského stavu, svod krav do společného kravína, hlasy z procesů v rádiu i letadlo shazující „protistátní“ letáky a první roky vysílání RSE. Mohu soudit podle sebe, ale nevím, jaké reakce vyvolá Česká válka u těch, kdo se narodili o dvacet, třicet let později, nebo dokonce až po roce 1989.
Dosáhnout na samu podstatu padesátých let a přiblížit ji je obtížné. Kromě odstupu několika generací funguje také hned dvojitá izolační vrstva: komunistický režim jednak zažil dlouhé období stabilizace a stačil se „polidštit“, jednak v posledním dvacetiletí neexistovala jednoznačná (politická) vůle vypořádat se s neblahou minulostí. Po pádu komunismu se mělo spolehnout na mocné rameno trhu, který měl vše potřebné zařídit podobně, jako v marxistické vizi měla změna společenských podmínek přinést samovolné odstranění „reakčního fenoménu“ náboženství. Odhlížím teď od skutečnosti, že se „trh“ u nás zaváděl podobným způsobem, jako se dá zavést elektrický proud do rybníka tak, aby šlo snadno posbírat omráčené ryby. Košťátko se vzbouřilo proti čarodějovu učni a ukázalo se, že trh je stejně jako všechny živly dobrý sluha, ale zlý pán. Namísto imunizace vůči zlu se dostavil mrákotný vše relativizující stav, kocovina. Německo po porážce nacismu při vší děsivé materiální devastaci a bídě investovalo především do vzdělání, do školství a kultury. Institucionální infrastrukturu se nacistům nepodařilo rozvrátit tak jako u nás komunistům – ne proto, že by byli mírnější nebo hloupější, ale jednoduše z toho důvodu, že neměli prakticky žádný čas na stabilizaci, nebo dokonce normalizaci. U nás se po Listopadu proti těmto „sektorům“ uplatňovala (a co horšího, stále uplatňuje) salámová taktika. A je možné, že přes všechnu fenomenální dostupnost informací lidé, kteří se narodili už po pádu komunismu, budou jednou na podobné apely, jako je Bambuškova hra, reagovat analogicky jako Američané reagovali zhruba před čtyřiceti lety na film Costy Gavrase Doznání. Nevěřili prý, že vypovídá o něčem, co se vskutku stalo, ale že je báječně vymyšlený podle Franze Kafky.
Režisér David Czesany měl šťastnou ruku s hereckým obsazením, na Zábradlí je ovšem z koho vybírat. V úvodní scéně si u babičky Zdeny připomíná její vnuk Radek smrt své matky Marie popravené při heydrichiádě – na papírovou stěnu píše její jméno a datum smrti a vyjímá zpoza stěny ramínko s jejími šaty. Za matkou přicházejí synové, Radkův otec Josef a strýc Ferdinand, ztělesňující dvě krajnosti: první je vyhraněný antikomunista, druhý komunistům uvěřil a nejenže s nimi spolupracuje, ale dal se k nim. Rodinná idyla však trvá jenom chvíli. Tenkou papírovou vrstvu chránící chatrně soukromý svět protrhne a zlikviduje vpád doby v podobě folklorního souboru – chlapec a dívka v krojích tančí a zpívají upravenou píseň My jsme Valaši s půvabnými inovacemi typu Voláme k lidu, aby byl v klidu. Dobu také představuje postava XY, skvěle ztvárněná Magdalenou Sidonovou. Nejde o karikaturu hysterické svazačky, ale o personifikaci, sirénu komunistické propagandy, která na počátku lapaným ptáčkům pěkně zpívá, ale poté, co spadla klec, dává všem jasně najevo, že se s nikým nebude mazat. Leoš Noha velice přesvědčivě zvládl nelehkou roli duchovní osoby faráře Ladislava Hlada – i zde autor spojil v jedno několik historických předloh. Číhošťského faráře Toufara a především Jana Buly z „babického případu“, mučeného neméně bestiálně a popraveného v roce 1952 – skutečný Ladislav Hlad všechny útrapy přežil. Nohův Hlad je otevřený, ale rozhodný, jeho svědectví Kristu vydané in extremis při mučení je neokázale čisté. Petr Čtvrtníček se naučil dobře parodovat bolševickou zhovadilost, ale v roli Majora místy přehrává. Je to už trochu stereotyp, stylizují-li se zločinci z padesátých let do cynických a rozpadlých figurek ožralů. Takoví byli jen na hrubou práci a někdo by se měl pokusit také o „andělsky“ asketické typy skutečných vrahů. Miloslavu Mejzlíkovi se jeho záporná postava udavače a vyděrače zdařila lépe. Vtíravost a křiváctví jeho Varhaníka jsou stejně vnitřní a neokázalé jako ctnosti „kladných“ postav. Také Natálie Drabiščáková je jako emocionální Radkova dívka Marie silná i v pádech a váháních této role. A Zdena Hadrbolcová není jenom vlídná bělovlasá babička Zdenka, ale ve vypjatých okamžicích dokáže propůjčit hlasu své postavy monumentální naléhavost.
Scénu navrhl dramatikův bratr Tomáš a ta má přízračnou atmosféru vězení, místnosti také připomínají cely. Les, v němž se skrývají odbojáři, nebo místo v hraničním pásmu, kde padnou do léčky, naznačuje kromě setmění pouze promítaný „stromečkový“ vzorek. Jiří Ornest tu dokázal vtisknout postavě Josefa přímočarost vojáka, který dokáže v kritickém okamžiku bleskově vyhodnotit situaci. Postava jeho syna Radka (Ladislav Hampl) je vytvořena podle vzoru Ctirada Mašína. Poté, co ubije strýce Ladislava (Igor Chmela), těžce se při kolektivizaci provinivšího proti vlastní rodině, je na něm poznat vnitřní rozpolcenost, únava. V závěrečném obraze se na scéně začíná rozpínat jakési obrovské nafukující se střevo, které část postav zcela pohltí, vepředu zůstávají pouze Radek s Marií a jeden z Radkových spolubojovníků, kteří usilovně běží, aby nakonec zjistili, že jsou v tom sami. Tanec na scéně provází deformovaný zpěv refrénu písně Heleny Vondráčkové Malovaný džbánku: Hej, jen mi dudáčku hrej, píseň tvou ať ptáci roznesou… Komunismus neskončil, jak doufali naši pokoření otcové a praotcové. Ideologický sarkom měl při různých peripetiích před sebou ještě téměř čtyřicet docela výživných let.
Otázka, byl-li v padesátých letech odboj proti komunistickému režimu se zbraní v ruce legitimní, když nebyla žádná světová válka, je směšná. Obyvatelům země byl bezdůvodně zabavován jejich majetek, byli vyháněni ze své půdy, a vůbec byli drasticky kráceni ve všech svých svobodách. A jakým způsobem zacházeli komunisté se svými politickými odpůrci, s církví? Vraždy, ať již fémové nebo justiční, to vše začalo už v tísnivém preludiu období 1945–1948. Všechno podnikání se děje pod firmou Demola, psal Jan Zahradníček, vězněný v padesátých letech – součástí rozsudku byly mimo jiné citáty jeho poezie. Měli snad lidé, jež komunistický teror bezprostředně ohrožoval a postihoval, dobrovolně položit hlavy na špalek a vyslovit politování nad tím, že jim svazuje ruce nepříjemná formalita spočívající v tom, že nevypukla světová válka? Ta byla ostatně na spadnutí – a vyvolat ji chtěli právě komunisté, dobýt v ní zbytek Evropy, kde by nastolili stejný „spravedlivý řád“. V intermezzu druhé části České války slyšíme „pro“ a „proti“ legitimitě třetího odboje i proti akcím bratří Mašínů. Při citování dobových filmových dokumentů se mi vybavil jeden zcela současný. Předseda dnešních komunistů v upoutávce ČT na diskusní pořad v souvislosti s Mašíny každou hodinu z obrazovky jako Gottwaldův pohrobek pateticky vykřikoval: Vražda zůstane vraždou! Obnova historického vědomí není snadná věc, a odříkáme-li se toho, z čeho po staletí vyrůstalo, jde o věc prakticky nemožnou. Básník Vladimír Holan to řekl cudně, leč výslovně: Bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví. / Nikdy, ach, nikdy nedostaví.
Petruška Šustrová (Český rozhlas)
Česká válka se jmenuje hra Miroslava Bambuška, která měla v sobotu 21. května premiéru v pražském divadle Na zábradlí. Je to hra o třetím odboji a pozoruhodně a nejspíš nikoli náhodou se strefila do doby, kdy zákon o třetím odboji projednává parlament.
Ne, že bych autora a inscenátory podezírala ze snahy sledovat či dokonce kopírovat politické dění v českém zastupitelském sboru, dobře vím, že napsat divadelní hru a uvést ji na jeviště nějakou chvíli trvá – rozhodně déle, než od prvního do třetího čtení v parlamentu. Přesto ta časová souvislost o čemsi vypovídá: o tom, že otázka ozbrojeného boje proti komunistickému režimu českou společnost pořád ještě zneklidňuje, ač od padesátých let uteklo už víc než půl století.
Zřejmě se svou minulostí nejsme a ještě dlouho nebudeme vyrovnaní, což je pozitivní. Minulost totiž není něco, co uteklo, je pryč a zavřela se za tím voda. Je to dění, které máme stále znepokojivě v zádech, které nám klade otázky a ponouká nás uvažovat o dobru a zlu, o příčinách a následcích a mnoha dalších věcech, jež se mohou zdát nepodstatně, ale přesto zjevným i tajemným způsobem ovlivňují naši současnost a budoucnost.
Byla jsem se Na zábradlí na premiéře podívat a představení se mi líbilo. První dějství mi sice připadalo trochu dlouhé, to je pravda, ale hned na začátku druhého byla má novinářská duše plně odškodněna. Začíná totiž koláží pochybovačných otázek a odsuzujících názorů, které jsme mohli za dvacet svobodných let mnohokrát slyšet nebo číst – a také jsme většinu z nich, ne-li všechny, slyšeli a četli. Hlasy zněly a na setmělé scéně pochodovaly jásající davy… bylo to jako dejà vu.
Podobně na mne ovšem působilo i celé představení, také se v něm ozývala povědomá jména a odehrávaly se situace nebo náznaky situací, které jsem znala z různých historických knih, článků a studií. Maně jsem si kladla otázku, zda může člověk, který o českém třetím odboji nic neví, pochopit, že autor ve hře přes sebe naskládal různé reálné lidi, skupiny a situace, které se skutečně odehrály.
Ale ono je to vlastně jedno: příběh, který se na jevišti odehrává, by byl zajímavý a napínavý, i kdyby byl smyšlený. Je jedno, jestli šlo o Hory Hostýnské, Černého lva nebo vzdorného faráře – hlavní je dojem a otázky, které představení v divákovi zanechá. Největší úskalí podobných scénických útvarů tkví v tom, co uměl s tak úpornou pitomostí předvádět socialistický realismus. Ten nenechával divákovi žádnou pochybnost, vždycky se našla postava, která divákům pečlivě vysvětlila, co si mají o čem myslet.
V České válce je taková postava také – v programu se jmenuje XYZ a je to skvěle zahrané zosobnění komunistické strany. Je to postava komická, ano, ale mně při těch naléhavě vyvolávaných heslech šel spíš po zádech mráz. Je to jen parodie, uklidňovala jsem se, ale moc jista jsem si nebyla. Stačí přece otevřít staré noviny, a všechny ty věty, které na scéně usilovně provolává Magdalena Sidonová, se v nich skví v celé své obludné nádheře.
Veronika Steffanová (studentpoint.cz)
V Divadle Na zábradlí otevřeli v inscenaci Česká válka kontroverzní téma třetího odboje. Autor scénáře Miroslav Bambušek má s podobnými tématy dlouholetou zkušenost, takže můžeme čekat kvalitní divadelní studii problematického tématu.
Když se řekne třetí odboj, tak si asi všichni představí skupinu bratří Mašínů. Ta při útěku na západ zabila nevinného a neozbrojeného policistu. Při slovech padesátá léta se nám zase vybaví záznamy z procesů s Miladou Horákovou a další známé osudy, kdy národní hrdinové byli popraveni a krutě mučeni jen za to, že se stali nepohodlnými pro nastupující režim.
Problémem zůstává, že po roce čtyřicet osm nebyla vyhlášena válka a tak má třetí odboj daleko složitější pozici, oproti prvním dvěma válečným. Navíc čtyřicet let házení špíny na jeho činy mu na kráse zrovna nepřidalo. Uznat je jako odboj? Odpustit vraždění, když nebyla válka? Povýšit je mezi národní hrdiny, i když jich bylo tak málo a nedošlo k žádnému pořádnému organizování protiakce? Všechny tyto otázky si pokládal Miroslav Bambušek při psaní textu a pomocí něj se snažil najít uspokojivé odpovědi.
V příběhu vystupuje rodina z vesnice. Otec osaměl, protože mu ve válce zemřela žena a to zanechalo stopy nejen na něm, ale i na jeho synovi. Není proto divu, že když nacisté zabili matku, bojí se nyní, koho sprovodí ze světa komunisté. Vedle nich se objevují další postavy jako babička – obyčejná žena, která chce hlavně mír, kněz, který přeje všem jen to dobré, ale zároveň stojí za svým biskupem, který projevil nesouhlas s nastupujícím režimem.
Jména mají postavy sice přebzatá od reálných osob, ale jejich osud se od těch historických liší. Také kulisy nezůstaly konvenčními historizujícími doplňky, ale byly vytvořeny v duchu originálního divadla. A tak jsme na začátku svědky stínohry na pozadí papírové ilustrace českého venkova, živelného vzedmutí se neprostupné železné opony nebo třeba náznaku buzerace policisty demonstrované na jednom z diváků.
Hlavní roli ztvárnil Ladislav Hampl. Na mladého odbojáře nemohli zvolit nikoho lepšího. Na jednu stranu roztomilý blonďák, kterému ale z očí kouká odvaha postavit se komukoli a za jakoukoli cenu. Petr Čtvrtníček si zahrál postavu majora, který má za úkol pochytat všechny ideologické nepřátele. Známe ho jako komika, ale tentokrát se změnil na drsného policistu a svůj humor přetavil na hrozivou ironickou radost z utrpení vězňů.
Inscenace celkově působí uceleně a až na pár podivných výkřiků do tmy se drží po celou dobu na stejně dobré úrovni. Mezi ty zvláštní okamžiky patří třeba tanec vesnického páru v národních krojích. Pochopitelně chtěl autor zdůraznit, jak bylo na vesnici dřív dobře, a jak se po vpádu komunistů změnila ve stísněnou trosku. Bohužel rozjuchaný tanec vypadá spíš jako ze strojené normalizační estrády, než jako spontánní zábava z hospodské tancovačky.
Další drobná výtka může směřovat k přílišnému filmovému pojetí scén. Rychlé střídání postav a příběhu sice postupně vytváří kompletní mozaiku osudu našich hrdinů, ale na diváka to tím pádem klade nárok neustálého listování v mysli, kdo že ke komu patří, čí je kdo otec, syn či milenec.
Co mi však vadilo nejvíce bylo ztělesnění strany. Její personifikace v podobě Magdalény Sidonové, která místo toho aby hýřila do morku kostí mrazivými výhružkami nebo úlisným vnucováním pokřivených názorů, osedlala koně ironie a její zmalovaná tvářička vzbuzuje víc smíchu než skutečné hrůzy.
Závěrem bych ještě ráda upozornila na výborný program, ve kterém jsou shrnuta všechna nejdůležitější fakta týkající se třetího odboje. Malá knížečka si jistě najde místo v knihovně vedle jiných encyklopedií o historii.
Roman Sikora (Lidové noviny)
Dramatik, režisér a producent Miroslav Bambušek se už léta věnuje ohledávání problematických zákoutí české minulosti. Většinou to má u kritiky dobré, protože ji neohledává nijak zevrubně.
Bambušek je prostě "in". Dokáže si vybrat látku, která je v dané době diskutována, či je dokonce zdrojem konfliktů, a vrhne se na ni. Někdy ovšem s výsledkem umělecky i myšlenkově dost rozpačitým. Nejnovějším z jeho dramat je Česká válka inscenovaná v pražském Divadle Na zábradlí v režii tamního uměleckého šéfa Davida Czesanneho, která se snaží zabývat tématem třetího, tedy protikomunistického českého odboje konce 40. a počátku 50. let minulého století. Aje to od začátku do konce bezděčně komická událost.
Tvůrci se snaží zachytit zrod odbojové skupiny na jedné české vesnici. V ní stejně jako v celé republice razantně nastupují k moci komunisté v čele se svou údernou složkou StB. Venkovský farář odmítne naslouchat starostovu varování a přečte v kostele svým farníkům komunisty zapovězený pastýřský list. A když si pro něho estébáci přijedou, vesničané se jim postaví na odpor. U kostela vybudují barikádu a zaženou je. Pak všichni prchnou do lesů, kde se vrhnou do odbojové činnosti, která v inscenaci sestává z občasného střílení komunistických funkcionářů a ze sedání na lep agentům provokatérům.
Aby bylo patrné, jací jsou tito procítěně lidští odbojáři hrdinové, učiní se z protistrany představitelé nelidského zla anebo alespoň slaboši a zbabělci. Tzv. mlčící většinu, která v každé historické epoše, obzvlášť v těch neradostných, hraje nejpodstatnější roli, pro jistotu vymaže úplně. Není dostatečně hrdinská ani zlá. Na scéně se tak objevují pouze odbojáři a jejich sympatizanti a komunističtí funkcionáři a estébáci. Nic mezi tím.
Vrcholem v rámci tohoto přístupu je pak part Magdalény Sidonové, která v roli funkcionářky XY čas od času pronáší z proscénia s planoucím pohledem žvásty o komunismu jako nejkrásnějším společenském uspořádání a hrozby nepřátelům a zrádcům. A aby opravdu každému došlo, jak byl ten komunismus zvrhlý, v jednu chvíli se do publika začne odpudivě šklebit a oplzle na ně vyplazovat jazyk.
Na scéně se zablesknou i další komické efekty. Tak například Starosta (Jan Lepšík) vyzývající venkovským rozhlasem k obraně fary připomíná svou ráznou dikcí a širokým rozkročením spíš rockera nezávazně pokřikujícího na fanoušky pod pódiem než člověka, který právě učinil zásadní životní rozhodnutí, jež vzápětí zaplatí životem.
Úsměvná je i urputná snaha o postižení míry násilí. Třeba když Petr Čtvrtníček v roli Majora "brutálně" mlátí vyslýchaného faráře molitanovým obuškem. Anebo u všelijakých těch kašírovaných kopanců a úderů. Ze snahy zobrazit na divadle naturalisticky násilí se tak opět stávají spíš bizarní obrázky jako z filmařské dílny Eda Wooda.
Doslova lahůdkou pro fajnšmekry je, když po vystavění barikády z pytlů, z nichž se do prvních řad publika valí mračna prachu, zapějí obránci chystající se hájit svého katolického faráře husitský chorál Ktož sú boží bojovníci.
To bezděčné propojení není ovšem vůbec náhodné. Tvůrci totiž publiku nepředestírají ani tak umění, jako spíš pouhou propagandu. V jádru podobnou kterékoli didaktické propagandě jiné. Míra schematičnosti inscenace, nemluvě o jejím pozvolném rozpadu do nepříliš spojitých fragmentů, je značná.
Na scéně, zejména v hereckých výkonech, vládne fádní psychologický realismus, občas obohacený o výpad nějaké té postmoderní obrazivosti bez konkrétnějšího významu, a na mysl se bezděčně dere srovnání s estetikou, která v českém prostředí převládala právě v době, jíž se inscenace zabývá – socialistickým realismem.
Ti starší z nás se mu ještě k nelibosti učitelek mohli smát na povinných školních představeních. Jakoby se tvůrci České války pokoušeli dopřát dnes podobnou zkušenost generacím, které to už nestihly. Jen pootočili hodnocení schematických postav podle dnešních stejně černobílých kritérií ideologické správnosti.
Inscenace pak není ani tak o tom, co znamenalo postavit se komunismu v 50. letech, jako spíš o tom, jak je snadné postavit se komunistickému útlaku v 50. letech dnes a zejména na divadle.
Se všemi předsudky někoho, kdo si myslí, že už konečně a definitivně správně víme, jak to s těmi dějinami je, a s neschopností umělecky rozkrýt vrstevnatost atmosféry oné temné doby, která nakonec byla produktem podobných společenských procesů, jaké opět zažíváme nyní. Včetně hospodářské krize a jak levé, tak pravé radikalizace společnosti.
Česká válka je tak zase jen dalším nedomyšleným pokusem o vyrovnání se s minulostí předvádějícím, jak statečně by se někteří z nás bili s komunistickou tyranií, kdyby se do ní stihli narodit, a jak se dokonce i těší, že budou mít ještě příležitost. V rámci citátu v podtitulu inscenace totiž tvůrci vyzývají, abychom se nesmiřovali s daným stavem věcí a ozbrojili se. Tvůrci to ale jistě nemyslí tak, že bychom se měli na potkání střílet.
Zuzana Drtilová (Mladá fronta Dnes)
Major Čtvrtníček Petr Čtvrtníček se v roli sadistického majora našel – sehrál ho s chladnou krutostí a typickým sarkastickým úšklebkem. Česká válka Miroslava Bambuška je poslední letošní inscenací pražského Divadla Na zábradlí a hra o osudech účastníků protikomunistického odboje je důstojnou tečkou. Pro sezonu nesoucí podtitul Koho nebe přijme je téma víc než příznačné – byť na tuto otázku hra neodpovídá.
Česká válka se odehrává v padesátých letech v Československu a zachycuje jak osudy členů odbojových skupin (například i bratrů Mašínů), tak vzestup a pád komunistů – přesvědčených idealistů i těch pragmatických (a o to zrůdnějších), kteří pouze „ucítili“ příležitost ze situace vytěžit něco pro sebe. Životní příběhy se místy prolínají a individuální osudy dohromady vytvářejí obraz jednoho z nejtemnějších období našich dějin. Doby, kdy nikdo nemohl věřit nikomu, kmoci se dostávali ti největší chudáci nebo sadisté a vražda byla službou národu. I když je samotná hra vlastně poněkud schematická, precizní režie uměleckého šéfa divadla Davida Czesanyho z ní dělá působivý divadelní zážitek, ze kterého v některých scénách mrazí. Režisér hru „sestříhal“ do jednotlivých obrazů, které výrazně stylizuje. Pohyb herců po jevišti je choreografií promyšlenou do nejmenších detailů, postavy se objevují a zase se ztrácejí, promlouvají skryté ve tmě, pohybují se v hledišti – režisér využívá celý prostor divadelního sálu a funguje to výborně.
Inscenace nápaditě pracuje se symboly, vše má svůj hlubší význam a je to právě tato mnohovrstevnatost a velká inscenační odvaha, která posouvá Bambuškův text do jiné roviny. I přesto, že je Česká válka výrazně stylizovaná, forma stále slouží obsahu, nesklouzne k samoúčelnosti nebo manýře. Zosobněním komunistického režimu je postava XY, kterou se zjevnou chutí hraje Magdaléna Sidonová – je nadšenou pionýrkou, přísnou soudružkou, která odsuzuje skrytého nepřítele a vybízí k jeho likvidaci, i „komunismem s lidskou tváří“, tedy ženou s holubicí na rameni, jejíž vlídný a mateřský úsměv se postupně mění v odporný škleb. Hra v některých momentech balancuje na hranici kruté grotesky, ovšem divákovi moc do smíchu není… Slabším místem inscenace je hudba – ústřední píseň, v jejímž refrénu zaznívá sousloví Šavle – meče, kazí fakt, že zpěvák ve slově šavle polyká poslední písmeno, což ve výsledku působí komicky.
Česká válka je ambiciózní představení, které určitě stojí za vidění.
Jana Krivenkaja (informuji.cz)
Nová inscenace divadla Na zábradlí se zabývá bolestivou, ale málo známou kapitolou české historie – československým odbojem začátku 50. let. Dramatik a scénárista Miroslav Bambušek, na jehož kontě se divadelními cenami jen hemží, se tentokrát dotknul tématu tak trochu rizikového, tak trochu neprobádaného a tak trochu zapovězeného. „Česká veřejnost nemá vlastní dějiny přečtené a prostudované,“ – vysvětluje dramaturg, proč se do inscenace s tématem, které v záplavě komedií na pražských divadelních prknech vyčnívá, pustil.
Příběh bratří Mašínů je v povědomí českého národa už nadobro zakotven, ovšem to, že pokusů vzepřít se nově nastavenému systému bylo víc, uniká naší pozornosti. Hra o lidech, kteří se nevzdali, je věnovaná všem hrdinům třetího odboje. Cesty Bambuška a Davida Czesanyho, režiséra „České války“ se zkřížily už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde po dobu sedmi let Czesany vykonával funkci uměleckého ředitele. Do divadla Na zábradlí, kde jeho jméno si diváci již pamatují v souvislosti s inscenacemi Komplic nebo Nože a růže, se vrací s režírováním další hry na historické téma, které Czesanymu, jak si jistě můžeme všimnout, opravdu vyhovuje a svědčí. Říct, že mu svědčí i spolupráce s Bambuškem, by bylo už jen okrasným dodatkem k popisu génia Czesanyho.
První dějství "České války" jednoduše oslňuje – metaforické postavy, umně vymýšlené dekorace ve futuristickém stylu a – akce, akce, akce. Nedá se přimhouřit oko, scény se střídají natolik rychle (občas se dokonce odehrávají zároveň, čemuž napomáhá i komplexnost divadelního prostoru, ve kterém se herci můžou vynořovat jak z hlediště, tak z balkonu), že častokrát nestíháme pozorovat, co všechno se na jevišti děje a s čím vším se propléta, což je jedině výhoda pro tak "sestříhanou" hru, jakou je "Česká válka".
Ačkoliv představení v žádném případě nelze označit za interaktivní, komunikace s divákem je neustále přítomná a udržuje naší pozornost do poslední scény. Jak je první dějství okouzlující a dech beroucí, tak téměř dvakrát kratší druhé samoúčelné a nudné. Problém nejspíše spočívá v tom, že během první „poloviny“ (de facto spíš 2/3 hry) se divák dozvěděl vše, co se dozvědět měl, a tak druhá v podstatě připomíná jenom z nejasného důvodu na 40 minut roztažený závěr plný prázdných dialogů a opakování již řečeného. Postavy se do 2. dějství dostaly téměř nepozměněné, nového mnoho nepřinesly, akorát jejich chování se zdá trochu víc uspěchané a nelogické, než v části před přestávkou. Zahájené originálním černobílým videem – počítačovou hrou o českém odboji a jeho fiasku, končí uznáním neúspěchů samotnými protagonisty: „jsme běželi dlouho, až do chvíle, kdy jsme zjistili, že jsme v tom zůstali sami“. Tento dlouhý, asi pětiminutový, běh je překvapivě jedna z nejsilnějších scén druhého dějství, navzdory tomu, že samotná představa něčeho takového na divadelním prkně vyvolává obavy. Postupně se nafukující „ostnatý drát“ v pozadí činí závěrečných několik minut téměř dokonalými – za invenci stojí vzdát hold režisérovi a scénografovi.
To "téměř" tvoří právě slova a moudra tento běh doprovázející – již vyřčená; a tak divák volky nevolky začíná uvažovat, zda v této inscenaci není za nechápavého blbce. Je škoda, že se kvůli nepovedenému rozdělení hry trochu ztrácí její celková „povedenost“ a divák je zklamaný víc, než by mohl být. Celkově avšak „Česká válka“ působí povedeně – logická struktura (i druhého, méně vydařeného dějství) činí hru stravitelnou jak pro zarytého archivního červa vnímajícího dějiny jako součást své denní potravy, tak i pro toho, kdo se o historii moc nezajímá. K pozitivům představení patří nejenom svižnost a metaforičnost, ale i štastná volba hudby pod taktovkou Romana Zacha způsobující chvílemi husí kůži a některé herecké výkony, natolik přesné, že se nedá neuvěřit opravdovému zapálení odbojářů nebo krutosti komunistických funkcionářů (je těžké něco vytknout Ladislavu Hamplovi v roli odvážného Radka, Igoru Chmelovi, Jiřímu Ornestovi nebo až dech beroucí ve vší své zápornosti Magdaléně Sidonové). Krutých scén je v „České válce“ dostatek, jinak by to snad ani žádná „válka“ nebyla.
Zabíjení (mimo jiné i vlastních příbuzných), zrada, udání, perná slova – všechno to dokresluje atmosféru a do příběhu odvážných hrdinů odboje zapadá, ovšem zároveň činí inscenaci, jinak historicky přínosnou, nevhodnou pro mladší diváky, pro něž by „Česká válka“ teoreticky mohla posloužit jako téměř učebnicová příručka. Vše díky přesnosti a detailnosti při zobrazení dějinných souvislostí. Obecně se dá říct, že hra o českém odboji, částečně i o podstatě české mentality a českých národních problémů je poctivým pokusem o návrat k polozapomenutým reáliím.
Příklad povedené spolupráce Czesanyho a Bambuška nemůžu než doporučit k zhlédnutí hlavně proto, že v záplavě komedií a her od zahraničních autorů na dnešní divadelní české scéně podobné nastudování opravdu nezná obdoby.
