Anna Kottová (topzine.cz)
Originální novou hru Domov můj napsal speciálně pro Divadlo Na zábradlí Jiří Pokorný. Nikde jinde ji tedy neuvidíte. Inscenace v režii Davida Czesanyho se pokouší ukázat problémy lidí bez domova.
Čtyři bezdomovci žijí v jedné hřbitovní hrobce. Nemají nic kromě několika svršků, sebe navzájem a spacáku. Vlastně ani ten ne. Trápí je zima, hlad a breberky.
„Tvůj spacák je jak hmyzí zoologická zahrada,“ konstatuje Erich (Jiří Ornest). Díky podobným dialogům a také věrohodným kostýmům máte pocit, že vám pod nos voní krabicové víno.
Erich se rozhodne přepadnout pumpu. V útulném vězení by se měl lépe než ve studené hrobce. Pumpař ani nezavolá policii a dobrovolně bezdomovci odevzdá sedm set tisíc.
S takovým balíkem peněz by Erich mohl začít nový život a zkusit si najít práci. Jeho první kroky společně s kamarády z hrobky ale vedou do drahého butiku. Svoji povahu bezdomovci nezmění. Smradlaví hluční ochlastové dělají bordel vždy a všude. Nevejdou se do našich škatulek a nedokážou žít normálně.
Šaty sice dělají člověka, ale neschováte za ně svoji podstatu. Nakonec se ubytují v hotelu Hilton. Nastává kuriózní situace, kdy na jedné straně vidíte exoty bezdomovce a na druhé to samé v bledě modrém v podobě napulírovaných panáků z hotelu. Ani jedni ale nejsou spokojeni se svým životem.
Nepřehlédněte: Herečky poodhalily divadelní řemeslo
„Přála bych si vybrané krabicové víno,“ svěřuje se Eva (Zdena Hadrbolcová). Hotelového luxusu si užívají pouze několik dní, protože se brzy musí vrátit zpět do tvrdé reality, chladné hřbitovní hrobky.
Přitom každý z nich byl úspěšný. Do téhle hluboké jámy spadl plastický chirurg i architekt. Patřili do světa bohatých, ale už žijí v temnotě příliš dlouho, než aby se dokázali začlenit zpátky do společnosti. Bezdomovci zůstanou po celou hru odpudiví.
Hra Domov můj není založena na příběhu, ale na dialozích, sociálním tématu a absurdních situacích. Tohle všechno ale nedokáže hru utáhnout. Děj se posunuje minimálně, a proto hra působí místy staticky a občas se mění ve frašku. Přestože nejsem zastánce vulgarity a teatrální nevychovanosti, tak tohle k prostředí lidí bez domova prostě patří.
Co opravdu stojí za pochvalu, jsou herecké výkony, kterým kraluje Leoš Noha. Roli Emila si rozšafným způsobem užívá. Pavel Liška s dlouhými vlasy a tmavým plnovousem má k roli Edy přirozené predispozice.
Inscenace by sice potřebovala doladit, ale jak často uvidíte českou hru na aktuální téma? Divadlo Na zábradlí představilo v této sezóně již druhou, po Bambuškově České válce, a za to má u mě velké plus.
Jana Soprová (Český rozhlas)
Čí je to město? – to je motto nové sezóny Divadla Na zábradlí, v jejímž rámci bude uvedeno pět českých premiér. Tou první byla říjnová česká (a světová) premiéra hry Jiřího Pokorného Domov můj v režii Davida Czesanyho.
Média nás denně bombardují výčtem nejrůznějších zhůvěřilostí, které se dějí ve světě, i u nás. Ekonomická, ale i duchovní krize, chudoba a na druhé straně až závratná moc peněz, za které si můžeme koupit všechno, to jsou jistě témata, která by politické divadlo mělo zrcadlit. Otázka je jak? Stačí pouhé konstatování obecného marasmu, jak vyplývá z inscenace hry Jiřího Pokorného Domov můj?
Příběh přivádí na scénu čtveřici bezdomovců, kteří se ukládají ke spánku na hřbitově. Jeden z nich nemá spacák, a tak se pragmaticky rozhodne uskutečnit fingované přepadení pumpy, aby se dostal do vězení a vyspal se v teple. K jeho překvapení pokladní nejenže nezavolá policii, ale bez mrknutí oka mu doslova vnutí balík peněz. Nezbývá tedy, než peníze rozfofrovat. Partička si tak nejprve zařádí v prvotřídním butiku, a poté v hotelu Hilton. Po nejrůznějších peripetiích skončí znovu na hřbitově, ve společnosti zombies, a společně konstatují, kde se všichni nacházíme… Veřejnoprávní médium nedovoluje opakovat jejich prohlášení otevřeně, nicméně každý Čech si jistě domyslí…
Pokorného hra ve stylu hard-core coolness dramatiky je nelítostným svědectvím o obecném stavu společnosti, ale i jednotlivců, kteří se potácejí v marasmu a nejsou už schopni a vlastně ani ochotni vrátit se do normálního života. Ztratili sílu a víru v budoucnost, a zdá se, že jim postavení obětí doby v podstatě vyhovuje. Zloději jsou všichni, tak nač se snažit. Heslo dne je užít si a nemyslet na zítřek. Je to novodobý tanec smrti, antistvoření světa v sedmi dnech, ve kterém i anděl vznášející se nad hledištěm, je zvěstováním smrti a zmaru.
Na rozdíl od politických her brechtovského typu, které sice rovněž ukazují devastaci společnosti, ale i její příčiny, zde jsou nám heslovitě předkládána pouhá konstatování. Nadsázku můžeme vidět v tom, že postavy bezdomovců vesměs pocházejí z vyšších vrstev (bývalý plastický chirurg, sekretářka ředitele atd.), nicméně ve výsledném tvaru vypadají jako postavy z komedie dell’arte (ale bez humoru) a postrádají jakékoli psychologické zázemí. Slouží jen jako exemplární příklady obecné devastace.
Režijní koncepce potenciální plakátovost celého kusu ještě zdůrazňuje. Tupý dav (jak ho vidíme i v doprovodných projekcích) je konkretizován v postavách Ericha Jiřího Ornesta, Evy Zdeny Hadrbolcové, Edy Pavla Lišky a Emila Leoše Nohy. V modelových postavách těch, kteří dosud šťastně vegetují v nablýskaném konzumním světě, figurují Ivan Lupták a Natálie Řehořová. Problém je v tom, že herci v podstatě nemají co hrát. Je jim dáno ztvárnit postavy tupé, citově prázdné, fyzicky nechutné, se zvráceným asociálním chováním. Nevzbuzují lítost, smích, ani cokoliv jiného. Nenutí nás ani k zamyšlení nad jejich osudem, zanechávají diváka lhostejného.
Možná někdo přijme inscenaci jako potvrzení vlastních pesimistických myšlenek o současnosti, jiný naopak zajásá, že tak zle na tom zatím není, ale pro ostatní zůstane pouhým dobovým plakátem, stejně prvoplánovým jako někdejší budovatelsky rozjásané agitky.
