Iveta Svobodová (Topzine.cz)
Spací vady vás zacyklí v čase a infiltrují do jiného prostoru. Rozhodně při nich neusnete
Tři hrdinky s pohnutými osudy plnými překážek a životních zvratů z různých epoch se setkávají na časové ose v jednom bodě. V divadle Na Zábradlí. Citové a intelektuální drama s tváří grotesky nahlíží do osudů Virginie Woolfové, Silvie Plath a Ivany T. Genialita scénáře vytryskla z pera známé české autorky, Radky Denemarkové.
Spisovatelka, literární historička, překladatelka, lektorka, scénáristka a dramaturgyně Radka Denemarková patří k nejvýraznějším talentům české prózy od doby, kdy v roce 2005 vydala svoji prvotinu A já pořád kdo to tluče. Ovšem, do širšího povědomí veřejnosti jí pomohla především česká ocenění Magnesia litera za román Peníze od Hitlera (2006) a o pár let později další Magnesia za publicistický román Smrt, nebudeš se báti (2008), který zasvěcuje do života divadelního režiséra Petra Lébla.
Denemarková s Divadlem Na zábradlí spolupracuje již řadu let. Její schopnost pomocí jazyka modelovat ty nejkreativnější světy a sdělovat nejniternější emoce je jedinečná a obdivuhodná.
Ač za velmi neradostných okolností, přesto se hra ladně odvíjí ve velmi groteskním duchu. Zřejmě i díky diferenciaci doby, ze které hrdinky pocházejí. Střet rané industriální společenské struktury se světem moderního věku peněz, byznysu a technikou 20. století. Ale hlavní linie, která kolem sebe omotává tři píšící autorky ukazuje nejen kontrast doby, ale také vzájemné psychologické spojitosti, které řešila a bohužel stále ještě i dnes řeší žena – autorka.
Žena, která musí zvládnout vše, bez pomoci, spolehnout se jen sama na sebe a své schopnosti. Jak skloubit rodinu, děti a kariéru? Chce–li vše vykonat plnohodnotně, peníze nestačí.
Rozpory mezi ambicemi, tvorbou a péčí o děti krásně krystalizují pomocí duchaplných dialogů žen spisovatelek, které s obrovským citem pro jazyk a empatií pro duševní dilemata přesně vystihla Radka Denemarková. Pro jejich setkání vybrala neutrální půdu v mezipatře na přestupní stanici po smrti. Toto téma již zpracovali různými způsoby i další autoři.
Podobně jako postavy uzavřené v jedné místnosti, které nemohou uniknout, alespoň ne hned. Svou uzavřeností v pokoji nejvíce evokuje Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti. Ale tím veškerá podobnost končí.
Značková hra bez jediné vady
Toto mimořádné a kompaktní představení lisuje esenci ženskosti. Udržet diváky v napětí od začátku do konce. Přesto, není to hra pro každého. Hází udičku zejména na intelektuální obecenstvo, které pochopí konkrétní narážky a zná příběhy postav. Pochopí i nezasvěcení, nicméně můžou mít pocit, že zaplatili celý nákup a odnesli si jen půlku. To ale není vina hry, která počítá se vzdělanými diváky.
Málokdo totiž nezná příběhy slavných žen. Ideální divačkou je inteligentní žena. Muži pro ženy vlastně nikdy neměli příliš pochopení. Virginia Woolfová žila ve sporu s dobou, kterou předstihla. Její kvality rozpoznávají především následující generace.
Okrajově se nabízí jakási symbolika mezi nepochopenými spisovatelkami, včetně samotné autorky této hry. I ona čelila a stále čelí kritickým tlakům na svá díla, zejména pak ze stran mužů. Ať už se jedná o romány nebo právě její poslední divadelní hru Spací vady, jejíž světová premiéra se konala 18. října 2010. Vyvstává zde otázka proč?
Denemarková není černobílá
Evidentně pro svou rozporuplnost, kterou vdechuje svým postavám. Nicméně, konkrétně Vady vás zaskočí svou jiskrnou příchutí. Temné téma, které pomocí dialogů dostává humorný rozměr s jízlivou sarkastičností vás zabetonuje do židlí, na kterých se pohnete jen pod malými sprškami osvěžujícího smíchu. Ovšem, i zde neexistuje čistě bílá nebo černá duše. Jejich povahy vás baví svou barevností.
Ačkoliv tato hra staví především na brilantním textu, do značné míry ohromí i svou svébytnou, leč minimalistickou estetickou formou. Červené sofa po pravé straně scény dotváří celistvě červený stolek uprostřed místnosti, stará trouba po levé straně. Vpravo vepředu svítí opět ve výrazné červeni dlouhý sloup naštosených knih Virginie W. Rozředěná barva krve dynamizuje úsporný prostor, ve kterém jsou nuceny ženy na krátký čas soužít. Scénograficky výstižné.
Slovo je klíčem k činu
Virginia se Silvií se neustále hašteří. Obě slavné spisovatelky, Plathová s Woolfovou, se navzájem trápí a situaci vyostřují nebezpečnými slovy pomocí trefných metafor, anebo střílí rovnou od boku přesně zamířenými urážkami. Snášenlivost silných eg má své hranice.
Sylvia: „On psal jako vy, intelektuální nudno, vydestilované nic…“
Virginia: „Mě poslouchali všichni (na přednáškách).“
Sylvia: „Všichni tři?“
Sylvia: „ Už pro vás vařit nebudu! Mažte si ten svůj chleba s máslem.“
Smrtící intelektuálno rozbije svou přítomností pozitivní a povrchně výmluvná, ale veleúspěšná podnikatelka Ivana T. Stísněný prostor se tak ještě více zaplní energií.
„ Že ste tak zhastrošený! Posmrtná image, ta je nejdůležitější!“
Na bázi homonymie se pochopitelně nabízí bonmot paní T, když Sylvia prohlásí, že už má jen poslední stránku Arielu, načež jí Madam T vpadne do řeči:
„Vy jste psala o pracím prášku?“
Křižovatky lidských osudů dostanou další rozměr a napnelismus mezi vztahy se do určité míry uvolní. Zcela bezprostřední, bystrá a přitom i pragmatická Ivana T. zvíří poklidné hladiny, jež se uzavřely nad Virginií W. a otevře dokořán troubu, v níž se dusí Sylvia P.
Platforma smrti
Herecké výkony protagonistek bravurně dolaďují mistrně napsaný kus. Magdaléna Sidonová alias Sylvie vytváří dokonalý dojem básnířky, která trpí depresemi z rodiny. Marie Spurná exceluje v roli Virginie unikátním způsobem. A v roli luxusní Madam T září s ladností a elegancí Jana Hubinská. Pohybová složka se zakuklila do minimalistického pojetí. Uceleným dojmem působí i kostýmy, vytvořené Kateřinou Štefkovou, které přesně zobrazují časové pásmo ženských osobností.
Originální zpracování setkání tří úspěšných žen své doby nabízí i mnoho otázek. Neřeší jen úvahy žen autorek, ale i otázku života a smrti s filozoficko-psychologickým přesahem. Jak se vyrovnat se ztrátou blízkých lidí a nezodpovězenými otázkami? Žít svůj život bez dostatečné míry sobeckosti nelze.
Režijně se podařilo Slobodance Radun vytvořit plynulou melancholickou lehkost a ve druhé fázi jí našlehat potřebnou explicitní pěnou. Jemný humor s kousky syrových slov plyne před očima umanutě ke konci. A vám nezbude, než přijít nejméně ještě jednou. Tomuto představení svou fyzickou přítomností muži nechybí v žádném ohledu, snad jen v publiku.
Petra Hůlová (Divadelní noviny)
Pseudointelektuálština, mlácení prázdné slámy, šustění uspávací literátštiny, úmorná monotónnost…
Je vůbec na divadle něco horšího? A celé to prý nikam – kromě nějakých pseudofilosofických závěrů – nevede. Takové a jiné podobné soudy shazovaly v recenzích představení Spací vady Radky Denemarkové a režisérky Slobodanky Radun v Divadle Na zábradlí. Postavy, které se na scéně téměř nehýbou, jen tu a tam popojdou, zavzpomínají, zavzdychají, z levého boku se překulí na pravý. K uzoufání nudné by to sice být mohlo, jenže není. Statické dialogy Virginie Woolfové, Sylvie Plathové a Madam T. nedovolují povolit v pozornosti. I ono spílané jevištní zpracování tu má své odpodstatnění. Prý, že je vidět, že Slobodanka Radun nemá s divadlem moc zkušeností. Zkušeností možná ne (víc jich má s filmem), ale intuice jí správně napověděla, že pokora k textu je někdy klíčem nad jiné. Naháči jsou sice prima, ale ne každá postava musí k tomu, aby si dodala na důležitosti, zběsile pobíhat po jevišti, křičet, nechat se zaplavovat barevnými světly a hlasitou hudbou, čachrovat s rekvizitami a nakonec se svléknout. Proč se občas nezklidnit a nenechat představení jakoby ztišené? Často je za tím možná strach, aby na povrch nevyplavala smutná pravda, a sice, že bez oněch serepetiček je celé to divadlo tak trochu o ničem.
Zatímco se slavné spisovatelky Plathová s Woolfovou v jakési metafoře pekla trápily na jevišti navzájem, než je pragmatická Madam T. srovnala do latě, myslela jsem si na svoje. Dialogy na jevišti mě vedly jako loutku vlastní hlavou, jako sněhová koule se mé myšlenky nabalovaly na hovory těch tří na jevišti, na autorčin text. Jak reálné je skloubit psaní s rodinou? Měla by se vůbec tvůrčí žena pouštět do dětí? Může umělec nebýt sobec? Co jsou ony zásadní křižovatky, kdy se rozhoduje o lidském osudu?
Když promluví velikánka literatury Woolfová jako úctyhodná a múzická, leč do sebe zahleděná jedubaba, člověk v pozoru plane uměním. Když se slova ujme Plathová, dojímá nás úporná snaha spojit svůj umělecký život s praktickým. Madam T. tohle zvládá výtečně a Radce Denemarkové patří uznání za to, že výsledkem není karikatura manažerské pipiny, ale v lecčems obdivuhodná bytost. Kardinální otázka zní: Jak se mají děti, manželství, špinavé ponožky a třené bábovky k vlastnímu literárnímu (a jinému) dílu? Neuplyne den, abych o tom nepřemýšlela a díky Spacím vadám i sedíc v hledišti na kultuře. A jestli sebereflexe prostřednictvím Woolfové a Plathové příliš nevypovídá o tom, do jakého kontextu se sama Radka Denemarková řadí? A proč by ne? Bez ambicí to přece nemá cenu ani zkoušet. Jedna poznámka od kritiků ovšem seděla. Spací vady jsou divadlem téměř výhradně pro ženy. Ti z mužů v hledišti, kteří se ve hře potřebují s někým ztotožnit, mají smůlu. Ale netvoří ženy už beztak většinu divadelního publika podobně jako toho čtenářského? Alespoň u beletrie čtenářky nad čtenáři rozhodně převažují a jako autorky pomalu také. Ženy ženám, pro ženy a proti mužům jmenuje se současný ženský autorský mainstream a kdo hořekuje nad mužským kánonem a takových žen se stále najde, měl by se vzpamatovat.
Možná mě Spací vady chytily u srdce proto, že jsem od nich tak málo očekávala. Ale takový ten pocit, že vyjdete z divadla a točí se vám hlava, ten nelže.
J. P. Kříž (Právo)
Divadlo Na zábradlí hledá vlastní tvář. Po připomenutí velkolepého půlstoletí jedné z nejvýznamnějších českých scén ale špendlíkem kope a prstíkem hrabe návaznost na někdejší úspěchy už nějak dlouho a marně. Zlom nepřinesla ani nejnovější „světová premiéra“ Spacích vad Radky Denemarkové v režii Slobodanky Radunové.
Naproti na levém břehu Vltavy ve Švandově divadle měla v lednu premiéru (pravda, jenom českou) dramatizace nejúspěšnější a naléhavé autorčiny knížky Peníze od Hitlera dotýkající se několikerého lámání charakteru Čechů ve dvacátém století. Spací vady na provokativnost příběhu židovské rodiny v sudetském pohraničí nenavázaly.
Bojovnice s ládovačkami
Ba co víc. Inscenace šustí uspávací literátštinou, na kterou snad nemohly naletět ani největší feministky v publiku. Recept na úspěch se přitom zdál být tutovkou: V jakési mezistanici mezi nebem a peklem se potkávají spisovatelky Virginia Woolfová a Sylvia Plathová s podnikatelkou a modelkou Ivanou, zvanou Madam T., „z malé středoevropské země“.
Podobnost s Ivanou Trumpovou je to ale čistě náhodná, neboť naše světoběžnice se chválabohu i v šedesáti těší ze zdraví a krásy.
Ani tato autorská schválnost nezachránila celek z území pseudointelektuálního mlácení prázdné slámy. Dámy úřadují na nepohodlné pohovce, na stoličce nebo u sporáku, na kterém si – aby hlady znovu neumřely – pečou lahůdky ze stránek svých knížek. Scénu Petra Kunce uzavírají dveře do koupelny.
Denemarková je napsala a Radunová z nich nadělala – slépky. Triu vévodí Madam T. Jany Hubinské; věcností, praktičností, extravagantností. Magdaléna Sidonová (Sylvie) a Marie Spurná (Virginie) se zaplétají do těsných závitů dialogů. V jejich špičkování, hádavosti, sebeobviňování je minimum toho, co zavání ženským údělem.
Zvonce divadla konce?
Spací vady jsou vlastně takové malé boží tresty. Virginie nejraději spí ve vaně (utopila se přece), Sylvie s hlavou v troubě (plynem chtěla zabít i své děti) a Ivana musí poslouchat jejich chrápání (zabila se na motorce za řevu motoru). Bože, božínku, svatá prostoto, to je téma! K usínání. Naštěstí bez vad.
Divadlo Na zábradlí je dlužno posledním obdivovatelům, kteří ještě zůstávají věrní, radikální obrat v dramaturgii, repertoáru i při výběru spolupracovníků. Jejich tápání nemá konce. A při tom zdravém spaní už je slyšet zvonce.
