Nitrila (MarastMusic.com)
Boj o vlastní domov aneb Kolonie v Divadle Na zábradlí. Představení přináší příběh památkové zóny Buďánka, čímž upozorňuje na neutěšenou situaci míst s neobvyklou historií, o jejichž zachování se musí bojovat, i když by měly být chráněny. Kolonie je velmi zajímavý projekt, který by mohl přispět k záchraně významné kulturní památky. Z proměny malebné vesničky ukryté v centru Prahy opravdu mrazí.
Představení nesoucí název Kolonie přináší příběh památkové zóny Buďánka, čímž upozorňuje na neutěšenou situaci míst s neobvyklou historií, o jejichž zachování se musí bojovat, i když by naopak měly být chráněny. Inscenace byla uvedena jako druhá premiéra právě probíhající sezony Divadla Na zábradlí, která nese podtitul „Čí je to město?“ a jejímž cílem je zabývat se otázkou, co pro nás město, v němž žijeme, znamená a jaký k němu máme vztah. (První premiérou sezony se stala hra současného dramatika a režiséra Jiřího Pokorného Domov můj, která se zabývá problematikou bezdomovectví.)
Představení je složeno ze dvou částí. Inscenaci otevírá „revue o paměti“, kdy je nám kolonie Buďánka představena skrze vyprávění jedné rodiny. Ústředními postavami jsou matka, její dvě dcery a tajemná Elka. Tak jako se liší vzpomínky každého z nás, tak i v Kolonii se ve zpřítomňování minulosti objevuje několik rovin. Prožíváme tak dobrodružství s dětmi, když s nimi poznáváme tajemná zákoutí kolonie, zároveň na nás ale dopadá tíha strachu o ztráty domova, kterou v nás vzbuzují nesčetné pokusy o vyvlastnění této části města, ať již ze strany neoblomných úředníků, tak i snahou developerské společnosti. Ze střípků paměti povstává křehký obraz části Prahy, jejíž možný zánik mne osobně děsí.
Ke kouzelné atmosféře inscenace výrazně přispívá osobitá hudba orchestru Klustý, který vystupuje ve složení Roman Zach, Jana Kozubková a Jiří Pletánek. Experimentální tóny skvěle podtrhují existenciální vyznění inscenace.
Tajemné prostředí dokresluje také scénografie. Celé představení se odehrává na střeše. Samotná střecha s sebou nese dva významy – dům bez střechy se stává neobyvatelným, ztrácí tak tedy svou základní funkci a zároveň strmá plocha předznamenává, že poslední obyvatelé Buďánek jsou nuceni žít v neustálé nejistotě, co se s jejich domovem stane. Nakloněná dřevěná plocha také vymezuje prostor, v němž se pohybují herci, od území hudebníků.
Samotná autorka a režisérka představení, Lucie Ferenzová, se o inscenaci vyjádřila jako o scénické básni s živou hudbou. Právě určitá abstraktnost a emotivnost mi přijde podnětná, neboť tak má inscenace potenciál oslovit i ty diváky, kteří tuto „zlatou uličku Košíř“ osobně neznají.
Druhou částí inscenace je diskuze s Anežkou Hradilkovou, poslední obyvatelkou Buďánek, která stojí v čele občanského sdružení za záchranu této části Prahy. Diskuze je zahájena vyprávěním o historii osady Buďánka, které je doplněno projekcí fotografií. Dozvídáme se tak, že se původně jednalo o dělnickou kolonii z 19. století. Od sedmdesátých let zde působil pražský disent a underground – bydlel zde například Svatopluk Karásek, v jehož domě zkoušela legendární skupina Plastic People Of The Universe.
Z proměny původně malebné vesničky ukryté v centru Prahy opravdu mrazí. I když by se mohlo zdát, že po pádu komunistické moci se vyhlídky kolonie zlepší, opak je bohužel pravdou. Přístup úředníků vyvolává zděšení nad stavem ochrany a péče o kulturní památky a návrh developerské společnosti vzbuzuje podezření, že někomu nevyšel pokus o vtip.
Kolonie mi připadá jako velmi zajímavý projekt, který by mohl přispět k záchraně významné kulturní památky, jakou kolonie Buďánka bezesporu je.
Kamila Černá (Lidové noviny)
Nová inscenace Divadla Na zábradlí přináší příběh vleklé devastace ojedinělé památkové zóny - košířské „zlaté uličky“.
Ukrytá za hustými křovinami, pár metrů od rušné Plzeňské ulice, stála donedávna jedna z pražských rarit - dělnická osada vzniklá na počátku 19. století, která si až do osmdesátých let století 20. uchovala autentický charakter. Tehdy, na sklonku komunistického režimu, bylo rozhodnuto kolonii zbourat a postavit na jejím místě desetipatrový dům. To sice překazila sametová revoluce, obyvatelé Buďánky byli ale už vystěhovaní a ze čtrnácti nízkých domků zůstal obývaný jenom jediný.
Místo získalo status památkové zóny, pod správou Městské části Praha 5 ale rychle chátralo, plány na jeho revitalizaci ztroskotaly a developerská firma, která měla kromě nové zástavby začít i s rekonstrukcí (nebo spíše znovupostavením) několika téměř rozpadlých domků, se stále k ničemu nemá. Inscenace Divadla Na zábradlí, věnovaná Buďánce, se nezabývá pouze touto její tristní novodobou historií; snaží se spíše evokovat genia loci a přiblížit alespoň zlomky osudů těch, kteří zde žili.
Lucie Ferencová, autorka scénáře a režisérka, Kolonii koncipovala jako montáž autentických vzpomínek, ale i textů Svatopluka Karáska, Ivana Jirouse, Egona Bondyho a dalších (jeden z domů na Buďánce se stal v sedmdesátých letech útočištěm undergroundu, kde se množila Revolver Revue a zkoušely kapely Půlnoc a Plastic People).
Ferencová použila v inscenaci i motivy z několika dalších děl, především z Greenovy povídky Pod zahradou. Příliš mnoho významových propojení však zamlžuje sdělnost hry, z mlhy se občas úlevně vynoří konkrétní situace ze života v osadě, ale opět se utopí v nejasném slepenci dialogů, náznaků a literárních konotací.
Textu nepomáhá ani nepříliš výrazná režie - herci se pohybují po šikmě, představující mimo jiné střechu jednoho domku, dramatické momenty podtrhuje spíše živá hudba Romana Zacha a skupiny Klustý než dění na scéně. Snad i proto je jedním z nejsilnějších míst inscenace závěr, kdy se bez komentáře promítají fotografie zmizelého světa košířské kolonie.
Divadlo Na zábradlí uvedlo Kolonii jako titul sezony 2011/12, jejíž téma zní „Čí je to město“. Jako důrazné upozornění na skutečně poslední šanci, kdy se dá ještě zachránit jedinečná památka, má inscenace smysl - zvláště ve spojení s diskusí s posledními obyvateli Buďánky, která probíhá v druhé části večera. Za Buďánku a za to, aby byla Praha byla skutečně „naším“ městem, by se ale dalo bojovat průkaznějšími zbraněmi uměleckými.
Zuzana Drtilová (Mladá fronta Dnes)
…
O nic méně působivá není ani inscenace autorky a režisérky Lucie Ferenzové, kterou uvádí Divadlo Na zábradlí pod názvem Kolonie. Inscenace s podtitulem Revue o paměti připomíná, že režimy se sice mohou měnit, ovšem lidé u moci jsou stále stejní. Prostřednictvím umně poskládané mozaiky obrazů líčí hra příběh rodiny, již se z jejího domova v dělnické kolonii Buďánka v pražských Košířích snaží vystěhovat nejdřív komunisté, pak i porevoluční developeři a zkorumpovaní radniční úředníci. Rodina desítky let vzdoruje a zůstává navzdory tomu, že tady žije úplně sama mezi rozpadajícími se domky. Na atmosféře inscenace se hodně podílí živá hudba Romana Zacha, který je zároveň i vypravěčem.
Inscenace připomíná horečnatý sen. Děj neplyne chronologicky, vzpomínky se hrdinům postupně vybavují. Matka, dvě dcery a jejich kamarádka Elka plují v prostoru mezi osmdesátými lety a současností, mezi dětstvím a dospělostí. Kulisy však zůstávají stále stejné – chátrající domek mezi křovinami. Domov.
