Norský dramatik a hudební skladatel Brattberg ve svých dílech často pracuje s principem repetice. V tomto případě si bere jako výchozí bod klíčovou událost duchovních dějin západní kultury - smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Opakování stejné situace ad absurdum prohlubuje naše pochopení, co se v té které chvíli vlastně odehrává. Je možné zde mluvit o absurditě a jejím přijetí? A proč se na to divadlo máme rok co rok na Velikonoce dívat?