Činohra

Na počátku 60. let začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Na jeho tvorbě se kromě “otců zakladatelů” podíleli další tehdy víceméně neznámí divadelní nadšenci, například kulisák, později dramaturg a dramatik Václav Havel. Jeho budoucí první manželka Olga Šplíchalová zde pracovala jako uvaděčka. Významnými osobnostmi tohoto období byl především šéf činohry a kmenový režisér Jan Grossman, dále hostující režiséři Antonín Moskalyk, Václav Hudeček či Otomar Krejča. Jako zvukař a kulisák tady pracoval skladatel Zdeněk Šikola, jenž psal hudbu pro zdejší inscenace, výtvarník Libor Fára – autor původního loga Divadla Na zábradlí, fotograf Jaroslav Krejčí a další. Repertoár sestával až do roku 1962 výhradně z autorských inscenací Jiřího Suchého, Miloše Macourka či Ivana Vyskočila. Bohužel ale velmi brzy došlo k názorové diferenciaci, která vedla k rozporným názorům ohledně dalšího směřování divadla. Větší část zaměstnanců požadovala další profesionalizaci divadla. Vyskočil, který se bránil zoficiálnění divadla i jeho zařazení mezi běžné pražské soubory, musel nakonec odejít. V roce 1963 se na scéně objevila první premiéra hry Václava Havla „Zahradní slavnost“, po ní následovalo „Vyrozumění“ a „Ztížená možnost soustředění“. Od roku 1964 se tu inscenovaly také hry světových autorů (Ionesco, Beckett, Kafka, Rousseau aj.). Divadlu se začalo dostávat značného uznání doma i v zahraničí. Připomeňme například zahraniční úspěchy Jarryho „Krále UBU“ v režii Jana Grossmana s Janem Libíčkem v titulní roli. Zábradlí vynikalo mezi ostatními divadly svou intimní atmosférou a silnou potřebou sdělovat a sdílet s diváky společné téma. Byla to nová generační scéna, jedna z těch, které posléze iniciovaly a určily podobu hnutí tzv. divadel malých forem.

Přestože se divadlu dostalo velkého uznání doma i v zahraničí, skončilo v roce 1968 angažmá Václava Havla a Jiřího Grossmana, a to nejen z důvodu vnitřní krize v souboru. Režisérského postu se ujal dramaturg divadla a v letech 1968 až 1971 i jeho umělecký šéf Jaroslav Gillar. V té době už divadlo expandovalo do celé budovy.

70. léta rekapituloval ředitel divadla Vladimír Vodička v roce 1990: „Na počátku sedmdesátých let se zdejší činohry ujal jako umělecký šéf Jaroslav Gillar. V několika inscenacích naznačil leccos zajímavého – a emigroval. Po něm se vedení ansámblu ujal režisér Jaroslav Chundela. Ne na dlouho – emigroval taky. Do čela souboru postoupil dosavadní dramaturg Karel Vondrášek – a do roka se nevrátil z cesty do Spolkové republiky Německo.“ Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval ředitel Vodička k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově – Herz, Menzel, Jireš, Kačer, Rajmont. Tlaku normalizace se ale divadlo podvolilo po dramaturgické stránce. Původně autorská scéna, která se za éry Vyskočila a v další podobě za éry Grossmana programově hlásila k divadlu společenského apelu, začala uvádět tzv. klasický repertoár. K pozitivnímu obratu došlo až s příchodem dalšího režimem diskriminovaného filmového režiséra Evalda Schorma. Ačkoliv zůstal jen externím spolupracovníkem divadla, podařilo se mu v letech 1976 až 1987 vytvořit další éru, která se nesmazatelně vryla do historie divadla. Divácký zájem přitahovala i řada vynikajících hereckých osobností, například Jana Preissová (tehdy Drchalová), Oldřich Vlach, Václav Sloup, angažmá přijal Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček či Ladislav Mrkvička a další. Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností. Do divadla přišel dramatik a dramaturg Karel Steigerwald, který zde v roce 1988 uvedl svoji – devět let zakazovanou – „Tatarskou pouť“. V roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který v roce 1991 nakrátko vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. Jan Grossman zemřel náhle v roce 1993.

V témže roce zvítězila ve výběrovém řízení na ředitele Zábradlí Doubravka Svobodová. Uměleckým šéfem se stal režisér Petr Lébl, jehož éra byla jedna z nejúspěšnějších. Skončila v roce 1999 Léblovým dobrovolným odchodem ze života. Za doby jeho uměleckého vedení získalo divadlo několik Cen Alfréda Radoka, v roce 1994 a 1997 bylo vyhlášeno Divadlem roku. Nejvýznamnějšími inscenacemi byly Léblovy režie Čechovových her „Ivanov“, „Racek“ a „Strýček Váňa“, Gogolův „Revizor“, Stroupežnického „Naši Naši furianti“, Örkényho „Kočičí hra“ a v neposlední řadě muzikál „Cabaret“.

Dalším významným režisérem a členem uměleckého vedení byl Jiří Pokorný, který zde za dobu svého angažmá režíroval mimo jiné inscenace „Terasa“, „Pan Kolpert“, „Gazdina roba“ nebo „Platonov je darebák!“ Platonov měl 111 repríz a na repertoáru byl téměř 9 let za stálého zájmu diváků.

Další významní hostující režiséři za dobu vedení divadla Doubravkou Svobodovou (1993–2013) byli například J. A. Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Havelka, Jan Frič a Juraj Nvota. Od roku 2010 do roku 2013 byl uměleckým šéfem režisér David Czesany.