This website uses cookies so that we can provide you with the best user experience possible. Cookie information is stored in your browser and performs functions such as recognising you when you return to our website and helping our team to understand which sections of the website you find most interesting and useful.
Historie divadla
Na jaře 1958 poskytl OPBH divadelní prostor čtyřem divadelníkům Heleně Phillipové (mj. spoluzakládala Divadlo Járy Cimrmana), Vladimíru Vodičkovi (budoucí ředitel), Jiřímu Suchému (dnes principál Semaforu) a Ivanu Vyskočilovi (pozdější profesor DAMU). Sál, který dostali mladí divadelní nadšenci k užívání, byl vlastně jen sklad haraburdí, prach a špína. Všichni museli napnout síly, aby dali zanedbané přízemí do pořádku a udělali z něj opravdové divadlo, jemuž dali název podle uličky vedoucí od nábřeží na Anenské náměstí – „Na zábradlí“. Ve velmi provizorních podmínkách fungovali téměř rok. Diváci odkládali kabáty na věšáky v zadní části sálu. V zimě se topilo v kamnech vedle jeviště. Stejně provizorní zázemí měli i účinkující. K první rozsáhlé rekonstrukci došlo v roce 1959. Nájemníci z přízemí dostali náhradní byty a přízemní prostory získalo divadlo. Vznikly šatny pro herce a produkční zázemí. Bylo otevřeno zadní foyer, ve kterém do té doby sídlila kovářská dílna.
První premiéra se konala 9. prosince 1958. Představení „Kdyby tisíc klarinetů“ nazvali tvůrci „leporelem“ s písničkami. Režii měl Antonín Moskalyk, hudbu napsali Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička a texty Ivan Vyskočil. Do tohoto představení byla přizvána mimo jiné i Ljuba Hermanová, která pak účinkovala i v několika dalších inscenacích. Na premiéře se v hledišti sešla veškerá intelektuálská elita Prahy. Klarinety se hrály seriálově tři čtvrtě roku za velkého zájmu publika, pro nějž byl nový styl divadla velkým lákadlem.