Historie divadla

Na jaře 1958 poskytl OPBH divadelní prostor čtyřem divadelníkům Heleně Phillipové (mj. spoluzakládala Divadlo Járy Cimrmana), Vladimíru Vodičkovi (budoucí ředitel), Jiřímu Suchému (dnes principál Semaforu) a Ivanu Vyskočilovi (pozdější profesor DAMU). Sál, který dostali mladí divadelní nadšenci k užívání, byl vlastně jen sklad haraburdí, prach a špína. Všichni museli napnout síly, aby dali zanedbané přízemí do pořádku a udělali z něj opravdové divadlo, jemuž dali název podle uličky vedoucí od nábřeží na Anenské náměstí – „Na zábradlí“. Ve velmi provizorních podmínkách fungovali téměř rok. Diváci odkládali kabáty na věšáky v zadní části sálu. V zimě se topilo v kamnech vedle jeviště. Stejně provizorní zázemí měli i účinkující. K první rozsáhlé rekonstrukci došlo v roce 1959. Nájemníci z přízemí dostali náhradní byty a přízemní prostory získalo divadlo. Vznikly šatny pro herce a produkční zázemí. Bylo otevřeno zadní foyer, ve kterém do té doby sídlila kovářská dílna.

První premiéra se konala 9. prosince 1958. Představení „Kdyby tisíc klarinetů“ nazvali tvůrci „leporelem“ s písničkami. Režii měl Antonín Moskalyk, hudbu napsali Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička a texty Ivan Vyskočil. Do tohoto představení byla přizvána mimo jiné i Ljuba Hermanová, která pak účinkovala i v několika dalších inscenacích. Na premiéře se v hledišti sešla veškerá intelektuálská elita Prahy. Klarinety se hrály seriálově tři čtvrtě roku za velkého zájmu publika, pro nějž byl nový styl divadla velkým lákadlem.