This website uses cookies so that we can provide you with the best user experience possible. Cookie information is stored in your browser and performs functions such as recognising you when you return to our website and helping our team to understand which sections of the website you find most interesting and useful.
About Us
Současnost
Od sezony 2013/14 je ředitelem Divadla Na zábradlí Petr Štědroň, uměleckým šéfem Dora Štědroňová a kmenovým režisérem Jan Mikulášek, tedy osvědčený umělecký tým někdejší brněnské Reduty. Jejich koncepce zvítězila ve výběrovém řízení vyhlášeném zřizovatelem Divadla Na zábradlí, Magistrátem hl. m. Prahy. Svoji první pražskou sezonu nazvanou „Tradice v novém“ popsal Petr Štědroň v rozhovoru pro Divadelní noviny v listopadu 2013 – „Chceme navazovat spíše na principy než na konkrétní tradici. Není důvod kopírovat, nejsme plagiátoři. Těmi principy jsou zájem o mnohdy nepříjemné téma, které rezonuje, inscenace, které zanechávají v divákovi stopu, kladou mu otázky a na něj nároky. Usilujeme o divadlo jako živé médium, to se dle mého názoru z českých kamenných divadel poněkud vytrácí.“
V duchu těchto slov byla první sezona pod novým vedením nutně plná změn. Postupně byly derniérovány tituly, které nekorespondovaly s novým uměleckým programem, což však nijak neovlivnilo šíři a bohatost repertoáru. Po dohodě s Národním divadlem Brno bylo na scénu Divadla Na zábradlí přeneseno během září a října 2013 šest titulů z brněnské Reduty: „Korespondence V+W“, „Zlatá šedesátá“, „Europeana“ a „Buržoazie“ (Štědroňová-Mikulášek), „Anna Karenina“ a „Kabaret Kafka“ (režie D. Špinar). V listopadu pak měla premiéru první inscenace vzniklá již na půdě Zábradlí – „Šedá sedmdesátá“ (Štědroňová-Mikulášek). Změny nastaly také ve složení hereckého souboru i administrativy. Svým hereckým potenciálem si brzy získali diváckou oblibu Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Anežka Kubátová, Miloslav König, Honza Hájek, Petr Jeništa, Jakub Žáček a další, kteří spolu s dlouholetými členy divadla například Magdalénou Sidonovou, Leošem Nohou, Petrem Čtvrtníčkem, Jiřím Ornestem či Marií Spurnou vytvořili umělecky silný kolektiv obdivovaný publikem a oceňovaný kritikou. Nezpochybnitelným důkazem tohoto tvrzení je nejen procento návštěvnosti, ale i ocenění inscenace „Velvet Havel“, která získala v Cenách divadelní kritiky vítězství ve všech kategoriích a vynesla Divadlu Na zábradlí titul „Divadlo roku 2014“, dále Cena Josefa Balbína 2014 pro inscenaci „Kabaret Kafka“ či Cena Alfréda Radoka 2015 za „Zlatá šedesátá“. Divadlo Na zábradlí také pravidelně hostuje na domácích a především zahraničních scénách a festivalech – pravidelně navštěvuje Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo, hostovalo ale i v Bosně a Hercegovině, Srbsku, Kolumbii, USA a dalších zemích.
Každoročně se na jevišti Divadla Na zábradlí zpravidla představí čtyři nové premiéry. Jde především, ale nikoliv výhradně, o inscenace kmenového režiséra Jana Mikuláška, dramaturgyně a umělecké šéfky Dory Štědroňové a renomovaného scénografa Marka Cpina. Ke spolupráci byli mimo jiné přizvání režiséři J. A. Pitínský, David Jařab (od sezony 2018/19 druhým kmenovým režisérem) Jiří Havelka a další. Prostor často dostávají také výrazní tvůrci mladé generace jako Jan Frič, Anna Petrželková, Adam Svozil, Kristýna Jankovcová a Petr Vítek. Dramaturgie se ubírá cestou původních autorských inscenací, dramatizací románů a radikálních interpretací klasiky.
V uplynulých letech jsme se bohužel navždy rozloučili s několika bývalými kolegy. V roce 2015 zemřel dlouholetý ředitel divadla Vladimír Vodička a nezapomenutelná Olga z inscenace „Velvet Havel“ Marie Spurná. O rok později podlehla těžké nemoci herečka Kristina Maděričová – Beranová a rok nato herec a režisér Jiří Ornest.
Začátkem července 2014 obdrželo Divadlo Na zábradlí od sousedního Pachtova paláce výpověď pronájmu zadního foyer, přes nějž diváci vstupovali do sálu. Dlouhá jednání skončila neúspěšně. Od června 2015 definitivně pronájem skončil a nastala doba dvouletého provizoria. Diváci procházeli dvorkem krytým pouze stanovým přístřeškem. Od září 2016 se představení odehrávala 2–4× měsíčně ve Švandově divadle a na mnoha zájezdech. V říjnu téhož roku konečně započala firma Subterra největší rekonstrukci v dějinách Divadla Na zábradlí. Od února 2017 poskytl zřizovatel Divadlu Na zábradlí možnost pravidelně hrát v Divadle Komedie, kde proběhly i dvě premiéry nových inscenací a 27. října 2017 bylo konečně slavnostně otevřeno „nové Zábradlí“.
„…Za svou (…) existenci prošlo Divadlo Na zábradlí řadou období, kdy určovalo a předjímalo podobu českého divadelnictví. Vedle nich prošlo i řadou krizových a konfliktních okamžiků. V jeho dynamické historii ale takřka chybí období dlouhodobého uměleckého útlumu. Troufám si tvrdit, že je to spjato s geniem loci tohoto pražského divadla.“ (Martina Musilová)
Historie budovy
Místo, kde dnes stojí Divadlo Na zábradlí, patří k nejstarším sídlištím na území vnitřní Prahy. Zdejší osada je bezpečně doložena na počátku 12. století, ale existovala pravděpodobně již mnohem dříve. Kronika Královské Prahy uvádí, že v 15. století se budova dnešního Divadla Na zábradlí jmenovala Dům U zeleného kloboučku, později Dům Milevských.
V 16. století vlastnili dům Valdštejnové, kteří získali do vlastnictví i dům sousední a spojili oba v jeden celek. Když byl v 16. století odsvěcen sousední kostel sv. Jana Křtitele na brodu, podléhal v průběhu dalších let zkáze. Co se ze zbytků dalo použít bylo rozebráno na stavby domů. Kopie části reliéfu z tympanonu kostela sv. Jana Křtitele je vystavena ve vstupním foyer divadla.
Začátkem 19. století byla v tomto domě továrna na potiskování bavlněných látek. V roce 1836 zde proběhla velká přestavba podle návrhu architekta J. C. Vítka. Dům byl postaven prakticky od základů a pod ním vyhloubeny sklepy. V rámci rekonstrukce vznikl i velký sál v němž byly umístěny tiskací stoly pro kartounku. Koncem 19. století získala vlastnické právo laická katolická nadace založená na křesťanských ideálech a rozšířená po celé Evropě pod názvem Jednota katolických tovaryšů. Poskytovala zdarma ubytování a stravu pro „pracující řemeslný dorost“ z chudých rodin. Doba přelomu 19. a 20. století zaznamenala velký rozmach divadelnictví. Také Jednota katolických tovaryšů zbudovala v roce 1913 pro svůj ochotnický spolek sál a jeviště v prostoru bývalé kartounky. O zimních nedělích, Vánocích a Velikonocích se zde hrála mravoučná představení, a to až do roku 1933, kdy byla činnost přerušena válkou. V roce 1944 byl dům obsazen Němci. Po válce Jednota svoji ochotnickou činnost nakrátko opět obnovila a obohatila repertoár o představení hostujících kočovných souborů. V roce 1954 Ústřední národní výbor hlavního města Prahy vyvlastnil dům pro Československý stát, konkrétně pro Obvodní podnik bytového hospodářství, který tu dál provozoval ubytovnu a penzion. Pozůstatkem po tovaryšských ubikacích zde byly miniaturní jednopokojové byty se společnými umývárnami. Od roku 1993 je Divadlo Na zábradlí repertoárovou scénou hlavního města Prahy, které je jeho zřizovatelem a též vlastníkem budovy.
Historie divadla
Na jaře 1958 poskytl OPBH divadelní prostor čtyřem divadelníkům Heleně Phillipové (mj. spoluzakládala Divadlo Járy Cimrmana), Vladimíru Vodičkovi (budoucí ředitel), Jiřímu Suchému (dnes principál Semaforu) a Ivanu Vyskočilovi (pozdější profesor DAMU). Sál, který dostali mladí divadelní nadšenci k užívání, byl vlastně jen sklad haraburdí, prach a špína. Všichni museli napnout síly, aby dali zanedbané přízemí do pořádku a udělali z něj opravdové divadlo, jemuž dali název podle uličky vedoucí od nábřeží na Anenské náměstí – „Na zábradlí“. Ve velmi provizorních podmínkách fungovali téměř rok. Diváci odkládali kabáty na věšáky v zadní části sálu. V zimě se topilo v kamnech vedle jeviště. Stejně provizorní zázemí měli i účinkující. K první rozsáhlé rekonstrukci došlo v roce 1959. Nájemníci z přízemí dostali náhradní byty a přízemní prostory získalo divadlo. Vznikly šatny pro herce a produkční zázemí. Bylo otevřeno zadní foyer, ve kterém do té doby sídlila kovářská dílna.
První premiéra se konala 9. prosince 1958. Představení „Kdyby tisíc klarinetů“ nazvali tvůrci „leporelem“ s písničkami. Režii měl Antonín Moskalyk, hudbu napsali Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička a texty Ivan Vyskočil. Do tohoto představení byla přizvána mimo jiné i Ljuba Hermanová, která pak účinkovala i v několika dalších inscenacích. Na premiéře se v hledišti sešla veškerá intelektuálská elita Prahy. Klarinety se hrály seriálově tři čtvrtě roku za velkého zájmu publika, pro nějž byl nový styl divadla velkým lákadlem.
Pantomima
3. března 1959 se k činohernímu souboru připojil pantomimický soubor Ladislava Fialky se svou první inscenací inspirovanou tvorbou francouzského mima Marcela Marceaua s názvem „Pantomima Na zábradlí“, s cílem vrátit slávu tomuto opomíjenému divadelnímu žánru. Fialka pak v prvním desetiletí obohatil repertoár Divadla Na zábradlí o sedm dalších inscenací, jež dosahovaly závratného počtu repríz. Ve velmi krátké době se Fialka se svou pantomimickou skupinou stal fenoménem známým a oblíbeným doma i v zahraničí. Již v roce 1960 vyjela pantomima na první zahraniční zájezd do NDR. V následujících letech pak hostovala v zahraničí pravidelně, každý rok v průměru v pěti zemích po celém světě. „Pantomima Na zábradlí“ se představila na Kubě, v SSSR, Severní i Jižní Americe, Africe a jižní Asii. Prosinec 1968 a leden 1969 strávila v Íránu, Indii, Pákistánu a na Srí Lance (tehdy Cejlonu). V roce 1969 se divadlu podařilo zorganizovat prestižní Mezinárodní festival pantomimy, jehož se zúčastnili přední světoví mimové – Marcel Marceau, Dimitri z Ascony nebo Pierre Byland.
Během sezony se na jevišti Divadla Na zábradlí střídala pantomima s činohrou. Avšak o divadelních prázdninách patřila scéna téměř výhradně pantomimě, která se stala velmi oblíbenou atrakcí nejen pro zahraniční návštěvníky Prahy. Vedle činohry a pantomimy působilo Na zábradlí krátce také Černé divadlo Jiřího Srnce. Po smrti Ladislava Fialky (22. února 1991) vznikly během tří let pouze dvě pantomimické inscenace – práce souboru stagnovala a jako součást Divadla Na zábradlí definitivně zanikla v roce 1994. Fialkovo téměř třicetileté působení v Divadle Na zábradlí připomíná pamětní deska vlevo od vchodu do budovy.
Činohra
Na počátku 60. let začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Na jeho tvorbě se kromě “otců zakladatelů” podíleli další tehdy víceméně neznámí divadelní nadšenci, například kulisák, později dramaturg a dramatik Václav Havel. Jeho budoucí první manželka Olga Šplíchalová zde pracovala jako uvaděčka. Významnými osobnostmi tohoto období byl především šéf činohry a kmenový režisér Jan Grossman, dále hostující režiséři Antonín Moskalyk, Václav Hudeček či Otomar Krejča. Jako zvukař a kulisák tady pracoval skladatel Zdeněk Šikola, jenž psal hudbu pro zdejší inscenace, výtvarník Libor Fára – autor původního loga Divadla Na zábradlí, fotograf Jaroslav Krejčí a další. Repertoár sestával až do roku 1962 výhradně z autorských inscenací Jiřího Suchého, Miloše Macourka či Ivana Vyskočila. Bohužel ale velmi brzy došlo k názorové diferenciaci, která vedla k rozporným názorům ohledně dalšího směřování divadla. Větší část zaměstnanců požadovala další profesionalizaci divadla. Vyskočil, který se bránil zoficiálnění divadla i jeho zařazení mezi běžné pražské soubory, musel nakonec odejít. V roce 1963 se na scéně objevila první premiéra hry Václava Havla „Zahradní slavnost“, po ní následovalo „Vyrozumění“ a „Ztížená možnost soustředění“. Od roku 1964 se tu inscenovaly také hry světových autorů (Ionesco, Beckett, Kafka, Rousseau aj.). Divadlu se začalo dostávat značného uznání doma i v zahraničí. Připomeňme například zahraniční úspěchy Jarryho „Krále UBU“ v režii Jana Grossmana s Janem Libíčkem v titulní roli. Zábradlí vynikalo mezi ostatními divadly svou intimní atmosférou a silnou potřebou sdělovat a sdílet s diváky společné téma. Byla to nová generační scéna, jedna z těch, které posléze iniciovaly a určily podobu hnutí tzv. divadel malých forem.
Přestože se divadlu dostalo velkého uznání doma i v zahraničí, skončilo v roce 1968 angažmá Václava Havla a Jiřího Grossmana, a to nejen z důvodu vnitřní krize v souboru. Režisérského postu se ujal dramaturg divadla a v letech 1968 až 1971 i jeho umělecký šéf Jaroslav Gillar. V té době už divadlo expandovalo do celé budovy.
70. léta rekapituloval ředitel divadla Vladimír Vodička v roce 1990: „Na počátku sedmdesátých let se zdejší činohry ujal jako umělecký šéf Jaroslav Gillar. V několika inscenacích naznačil leccos zajímavého – a emigroval. Po něm se vedení ansámblu ujal režisér Jaroslav Chundela. Ne na dlouho – emigroval taky. Do čela souboru postoupil dosavadní dramaturg Karel Vondrášek – a do roka se nevrátil z cesty do Spolkové republiky Německo.“ Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval ředitel Vodička k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově – Herz, Menzel, Jireš, Kačer, Rajmont. Tlaku normalizace se ale divadlo podvolilo po dramaturgické stránce. Původně autorská scéna, která se za éry Vyskočila a v další podobě za éry Grossmana programově hlásila k divadlu společenského apelu, začala uvádět tzv. klasický repertoár. K pozitivnímu obratu došlo až s příchodem dalšího režimem diskriminovaného filmového režiséra Evalda Schorma. Ačkoliv zůstal jen externím spolupracovníkem divadla, podařilo se mu v letech 1976 až 1987 vytvořit další éru, která se nesmazatelně vryla do historie divadla. Divácký zájem přitahovala i řada vynikajících hereckých osobností, například Jana Preissová (tehdy Drchalová), Oldřich Vlach, Václav Sloup, angažmá přijal Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček či Ladislav Mrkvička a další. Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností. Do divadla přišel dramatik a dramaturg Karel Steigerwald, který zde v roce 1988 uvedl svoji – devět let zakazovanou – „Tatarskou pouť“. V roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který v roce 1991 nakrátko vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. Jan Grossman zemřel náhle v roce 1993.
V témže roce zvítězila ve výběrovém řízení na ředitele Zábradlí Doubravka Svobodová. Uměleckým šéfem se stal režisér Petr Lébl, jehož éra byla jedna z nejúspěšnějších. Skončila v roce 1999 Léblovým dobrovolným odchodem ze života. Za doby jeho uměleckého vedení získalo divadlo několik Cen Alfréda Radoka, v roce 1994 a 1997 bylo vyhlášeno Divadlem roku. Nejvýznamnějšími inscenacemi byly Léblovy režie Čechovových her „Ivanov“, „Racek“ a „Strýček Váňa“, Gogolův „Revizor“, Stroupežnického „Naši Naši furianti“, Örkényho „Kočičí hra“ a v neposlední řadě muzikál „Cabaret“.
Dalším významným režisérem a členem uměleckého vedení byl Jiří Pokorný, který zde za dobu svého angažmá režíroval mimo jiné inscenace „Terasa“, „Pan Kolpert“, „Gazdina roba“ nebo „Platonov je darebák!“ Platonov měl 111 repríz a na repertoáru byl téměř 9 let za stálého zájmu diváků.
Další významní hostující režiséři za dobu vedení divadla Doubravkou Svobodovou (1993–2013) byli například J. A. Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Havelka, Jan Frič a Juraj Nvota. Od roku 2010 do roku 2013 byl uměleckým šéfem režisér David Czesany.