O divadle

Historie budovy

Místo, kde dnes stojí Divadlo Na zábradlí, patří k nejstarším sídlištím na území vnitřní Prahy. Zdejší osada je bezpečně doložena na počátku 12. století, ale existovala pravděpodobně již mnohem dříve. Kronika Královské Prahy uvádí, že v 15. století se budova dnešního Divadla Na zábradlí jmenovala Dům U zeleného kloboučku, později Dům Milevských. V 16. století vlastnili dům Valdštejnové, kteří získali do vlastnictví i sousední budovu a spojili oba domy v jeden celek. Začátkem 19. století sloužila budova jako továrna na potiskování bavlněných látek. V roce 1836 zde proběhla velká přestavba podle návrhu architekta J. C. Vítka, během které vznikl i velký sál, v němž byly umístěny tiskací stoly pro kartounku. Koncem 19. století získala vlastnické právo Jednota katolických tovaryšů, jež zdarma poskytovala ubytování a stravu pro „pracující řemeslný dorost“ z chudých rodin.

Na přelomu 19. a 20. století došlo na českém území k velkému rozmachu divadelnictví – také Jednota katolických tovaryšů zbudovala v roce 1913 pro svůj ochotnický spolek sál a jeviště v prostoru bývalé kartounky. O zimních nedělích, Vánocích a Velikonocích se zde hrála mravoučná představení, a to až do roku 1933, kdy byla činnost souboru přerušena válkou. V roce 1944 byl dům obsazen Němci. Po válce Jednota svoji ochotnickou činnost nakrátko opět obnovila a obohatila repertoár o představení hostujících kočovných souborů. V roce 1954 Ústřední národní výbor hlavního města Prahy vyvlastnil dům pro Československý stát, konkrétně pro Obvodní podnik bytového hospodářství, který tu dál provozoval ubytovnu a penzion. Pozůstatkem po tovaryšských ubikacích zde byly miniaturní jednopokojové byty se společnými umývárnami. Jen tak mimochodem – dnes jsou na místě těchto „bytů“ herecké šatny…

Začátky divadla

Na jaře 1958 poskytl OPBH divadelní prostor čtyřem osobnostem: Heleně Phillippové, Vladimíru Vodičkovi, Jiřímu Suchému a Ivanu Vyskočilovi. Sál, který dostali mladí divadelníci k užívání, byl vlastně jen sklad haraburdí plný prachu a špíny. Nově vzniknuvšímu divadlu dali zakladatelé jméno podle uličky vedoucí od nábřeží na Anenské náměstí a navzdory provizorním provozním podmínkám zde 9. prosince 1958 proběhla první premiéra. „Leporelo s písničkami“ s názvem Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka bylo pak seriálově uváděno tři čtvrtě roku za velkého zájmu publika, pro nějž byl nový styl divadla velkým lákadlem.

Pantomima

Repertoár divadla sestával až do roku 1962 výhradně z autorských inscenací Jiřího Suchého, Miloše Macourka či Ivana Vyskočila. Vedle činoherního souboru však v březnu 1959 vznikl pantomimický soubor Ladislava Fialky. Zanedlouho se Fialka se svou pantomimickou skupinou stal fenoménem známým a oblíbeným doma i v zahraničí. Již v roce 1960 vyjela pantomima na první zahraniční zájezd do NDR. V následujících letech pak hostovala v zahraničí pravidelně, každý rok v průměru v pěti zemích po celém světě. „Pantomima Na zábradlí“ se představila na Kubě, v SSSR, Severní i Jižní Americe, Africe a jižní Asii. V roce 1969 se navíc divadlu podařilo zorganizovat prestižní Mezinárodní festival pantomimy, jehož se zúčastnili přední světoví mimové – Marcel Marceau, Dimitri z Ascony nebo Pierre Byland. Pantomima byla nedílnou součástí divadla až do 90. let – po smrti zakladatele Fialky v roce 1991 nicméně práce souboru stagnovala až do definitivního zániku v roce 1994.

Od Grossmana k Léblovi a ještě dál

Když se po názorových neshodách nejdříve Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem a později i Ivan Vyskočil rozhodli z divadla odejít, nastoupil na pozici uměleckého šéfa v roce 1962 režisér Jan Grossman. Pod Grossmanovým vedením začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla, na jejíž tvorbě se podíleli například výtvarník Libor Fára či hudební skladatel Zdeněk Šikola, ale i tehdy víceméně neznámí divadelní nadšenci. Jedním z nich byl i jevištní technik a později dramaturg a dramatik Václav Havel, jehož budoucí první manželka Olga Šplíchalová zde navíc pracovala jako uvaděčka. V tomto období se na Zábradlí dočkaly premiér Havlovy hry jako Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) či Ztížená možnost soustředění (1968). Vedle nich však své místo na repertoáru divadla obsadili světoví klasici absurdního dramatu – v Grossmanově režii zde byly uvedeny inscenace Jarryho Krále Ubu (1964), Ionescovy Plešaté zpěvačky (1963) či Lekce (1963) nebo Beckettova Čekání na Godota (1965). Divadlu se začalo dostávat značného uznání doma i v zahraničí: obrovské zahraniční úspěchy sbíral například právě Král Ubu s Janem Libíčkem v titulní roli. Zábradlí vynikalo mezi ostatními divadly svou intimní atmosférou a silnou potřebou sdělovat a sdílet s diváky společné téma. Byla to nová generační scéna, jedna z těch, které posléze iniciovaly a určily podobu hnutí tzv. divadel malých forem.

V roce 1968 byli Grossman s Havlem nuceni vlivem vnitřní krize v souboru i politických důvodů z divadla odejít. Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval ředitel Vodička k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově. Podobu repertoáru v době normalizace tak utvářely osobnosti jako Juraj Herz, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Kačer, Ivan Rajmont nebo Evald Schorm, jemuž se v letech 1976 až 1987 podařilo například inscenacemi Hamleta, Macbetha či Bratrů Karamazových vytvořit další významnou éru Divadla Na zábradlí. Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností a v roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který následně na Zábradlí uvedl své režie Molièrova Dona Juana či Havlových her Largo desolato a Pokoušení a v roce 1991 zároveň vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. V téže době došlo ke konfliktů vedení divadla a některých herců – část hereckého souboru v čele s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem pak odešla a založila vlastní divadlo s příznačným názvem Bez zábradlí…

Po náhlé smrti Jana Grossmana v roce 1993 zvítězila ve výběrovém řízení na ředitele Divadla Na zábradlí Doubravka Svobodová, která společně s režisérem Petrem Léblem vytvořila ikonickou éru divadla, jež skončila Léblovou tragickou smrtí v roce 1999. Za doby jeho uměleckého vedení získalo divadlo několik Cen Alfréda Radoka a v letech 1994 a 1997 bylo vyhlášeno Divadlem roku. Do české divadelní historie se nesmazatelně vryly například Léblovy režie Čechovových her Ivanov, Racek a Strýček Váňa nebo Gogolova Revizora, svérázná adaptace Stroupežnického Našich furiantů, Örkényho Kočičí hra a v neposlední řadě muzikál Cabaret.

Léblovo úmrtí poznamenalo nejen životy jeho kolegů a přátel, ale také umělecké směřování divadla. Umělecké vedení bylo během prvního desetiletí nového milénia značně proměnlivé a ke klíčovým osobnostem divadla patřili vedle herce Jiřího Ornesta či dramaturgyně Ivany Slámové režiséři jako Jan Antonín Pitínský, Jiří Pokorný, Juraj Nvota či Jan Nebeský. Nová, dramaturgicky jednotná etapa Divadla Na zábradlí započala znovu až v roce 2013, a to s příchodem vedení, které na Zábradlí působí dodnes…

Současnost

Od sezony 2013/14 je ředitelem Divadla Na zábradlí Petr Štědroň, uměleckým šéfem Dora Štědroňová a kmenovým režisérem Jan Mikulášek, tedy osvědčený umělecký tým někdejší brněnské Reduty, odkud na Zábradlí přenesli také část repertoáru (Korespondence V+W, Zlatá šedesátá, Europeana, Buržoazie, Kabaret Kafka a Anna Karenina) i hereckého souboru. Svým hereckým potenciálem si brzy získali diváckou oblibu Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Anežka Kubátová, Miloslav König, Jan Hájek, Petr Jeništa, Jakub Žáček a další, kteří spolu s dlouholetými členy divadla například Magdalénou Sidonovou, Leošem Nohou, Petrem Čtvrtníčkem, Jiřím Ornestem či Marií Spurnou vytvořili umělecky silný kolektiv obdivovaný publikem a oceňovaný kritikou. Obrovského úspěchu dosáhla v roce 2014 inscenace Velvet Havel v režii Jana Friče, jež ovládla všechny kategorie Cen divadelní kritiky a vynesla Divadlu Na zábradlí titul „Divadlo roku 2014“. Cenu divadelní kritiky za nejlepší inscenaci obdržel v roce 2017 i režisér David Jařab a jeho Macbeth – Too Much Blood. Mezi nominovanými v kategorii scénografie roku se pak pravidelně pohybuje i kmenový scénograf Divadla Na zábradlí Marek Cpin, který v letech 2014 a 2018 své nominace proměnil v ocenění, a to za inscenace Požitkáři a Mýcení.

Začátkem července 2014 obdrželo Divadlo Na zábradlí od sousedního Pachtova paláce výpověď pronájmu zadního foyer, přes nějž diváci vstupovali do sálu. Dlouhá vyjednávání skončila pro divadlo neúspěšně a z nutnosti nového uspořádání divadla započala v roce 2015 dvouletá rekonstrukce budovy, během které působil umělecký soubor ve Švandově divadle, později v Divadle Komedie a zároveň na mnoha zájezdech. V říjnu 2017 bylo konečně slavnostně otevřeno „nové Zábradlí“.

Dramaturgie divadla se v současnosti ubírá cestou původních autorských inscenací, dramatizací románů a radikálních interpretací klasiky. V posledních letech se soubor rozrostl o mladší herecké posily, jako jsou Vojtěch Vondráček, Barbora Bočková, Kateřina Císařová a Michal Bednář. V roce 2020 pak obohatili umělecké vedení divadla dramaturgové Petr Erbes a Boris Jedinák, kteří do repertoáru vnáší svěží poetiku polodokumentárních inscenací Kyjem po kebuli, Discoland či Bůh v Las Vegas a zároveň spolupracují jak s dalšími kmenovými tvůrci, tak například s mladým tvůrčím kolektivem 8lidí nebo úspěšnou režisérkou Annou Klimešovou. Soubor Divadla Na zábradlí také pravidelně hostuje na domácích i zahraničních scénách a festivalech – pravidelně navštěvuje Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo, hostoval ale i v Bosně a Hercegovině, Srbsku, Kolumbii, USA a dalších zemích. Pražské i přespolní publikum okouzluje neotřelými kusy, jež vyžadují angažovaného a otevřeného diváka, který se nebojí o divadle přemýšlet.