Miloslav König

Člen hereckého souboru Divadla Na zábradlí od sezony 2013/2014.

V roce 2025 získal za roli Karla Oveho v inscenaci Můj boj. Zamilovaný muž ocenění Mužský herecký výkon roku v rámci Cen divadelní kritiky a v roce 2024 obdržel Cenu Thálie za mužský herecký výkon v kategorii činohra za roli Michela Houellebecqa v inscenaci Veřejní nepřátelé. Na Zábradlí vytvořil řadu výrazných rolí, mimo jiné v inscenacích Vzkříšení, Macbeth – Too Much Blood či Velvet Havel (Cena divadelní kritiky za Václava Havla v roce 2014). Vedle herectví se podílí také na hudební složce inscenací, je například autorem scénické hudby k inscenaci Požitkáři.

Vedle herectví se dlouhodobě věnuje hudbě jako zpěvák, instrumentalista a autor hudby i textů. Od roku 2010 vydal několik autorských alb, mimo jiné Srdcem ženou (2018) a Hedvábí (2024). Svou tvorbu označuje jako „kontemplativní folk“. Kromě Divadla Na zábradlí byl dlouhodobě spojen s Divadelní společností Masopust, u jejíhož vzniku stál a od roku 2020 působil jako jeho umělecký šéf. Mimo herectví se zde věnoval také režii a hudbě. Soubor pravidelně uváděl své projekty v Eliadově knihovně a na konci roku 2024 po šestnácti letech ukončil svou činnost.

Narodil se ve vesnici Postřelmůvek u Zábřehu na Moravě a po absolvování DAMU působil na řadě českých scén, mimo jiné v Národním divadle, Švandově divadle, A studiu Rubín, MeetFactory, Městském divadle Kladno, Divadle Ta Fantastika nebo v Divadle v Dlouhé, kde byl do roku 2010 v angažmá.

Divadlo Na zábradlí a já
Vždycky jsem Divadlo Na zábradlí vnímal jako prostor pro svobodnou tvorbu, prostor pro vyjadřování se k čemukoliv. Divák jakoby se mohl občerstvit, načerpat z této svobody, povzbudit se. Máme možnost se vyjadřovat ke společenským, politickým či obyčejně lidským otázkám, zkoumat je a sdílet s diváky, kteří touží po ryzím dialogu. Divadlo Na zábradlí je mojí podstatnou součástí. Je to moje práce, moje zázemí a umožňuje mi setkávat se s výbornými tvůrci a realizovat své divadelní vize. Navíc ve společnosti skvělých lidí. První, co si vybavím, když pomyslím na Zábradlí, je chodba dole u techniky. Vnímám v sobě pořád jakousi dynamiku, vývoj a nedokážu asi označit či oznámkovat něco ve svém životě, ani v tom pracovním, jako úspěch, stejně tak pocitu pyšnosti nechci dávat příliš velký prostor. Ale určitě si velice vážím toho, že je divadlo mou prací a navíc v Divadle Na zábradlí, protože to je mimořádné místo.