Petra Bučková

Narodila se v Táboře. Po absolutoriu herectví na brněnské JAMU prošla několika angažmá – Divadlem Petra Bezruče, HaDivadlem, Husou na Provázku, Polárkou, hostovala v Redutě a ve sklepní scéně Divadla U stolu. Dvanáct let působila jako zdravotní klaun a od roku 2011 je také součástí originálního projektu Lukáše Hejlíka Listování. Mimo jiné spolupracuje s Českým rozhlasem a načítá audioknihy. Mimo divadlo hraje v televizních seriálech a filmech, a to nejen v rámci českých produkcí, ale díky jazykové vybavenosti (hovoří a hraje anglicky, německy a francouzsky) i v těch zahraničních. Běhá (pro sebe a také charitativní běhy), trénuje s kaskadéry CQB a střelbu, má potápěčský průkaz.

Divadlo Na zábradlí a já
Pro mě je symbolikou Divadla Na zábradlí lucerna, co svítí nad vchodem do divadla na Anenském náměstí. Svítí ve dne v noci, ať je tuhý lockdown nebo vlahý jarní večer po představení, kdy je cítit Vltava a slyšet racek. Nasvěcuje i témata, která vůbec nemusí být příjemná. A svítí takovým bludičkovským světlem, řekněme že „dost po svém“. Kdybych tu lucernu měla v hlubokém lese v noci, občas bych narazila do stromu nebo se propadla do jezevčí nory. Hledání, občasné narážení, nové světy. Pro mě je „naše Zábradlí“ něco, čeho se můžu držet a občas na tom i viset za jednu ruku nebo balancovat jako akrobat. Je pevné a dobrodružné zároveň.

Vidím obsah šuplíku kolegy Žáčka. Holky z krejčovny, co nám chodí fandit v generálkách. Velkou kapsli s umělou krví. Narovnávám dřevěné končetiny loutkám Juráčka. Nervačím s mikroportem. Čupím v portálu v nějaké róbě od Marka Cpina. Focení s KIVOU. Modřiny v generálkovém týdnu, které mám zvrhle ráda… Umím se nad sebou z plna hrdla zasmát.